Iva Říhová
Sapirova a Whorfova terorie
Ve 40. letech 20. století uveřejnili američtí antropologové Edward Sapir a Benjamin Lee Whorf teorii, ve které se snažili dokázat, že to, jakým způsobem vnímáme svět, jež nás obklopuje je odvislé od jazyka, kterým hovoříme. Mluvit určitým jazykem znamená rovněž přijímat specifickou vizi reality, která byla tímto jazykem vytvořena. Náš obraz světa je souvislým vyprávěním o jeho povaze, vývoji a částech. Svět, jenž nás obklopuje, je jazykem uchopován, interpretován a konstituován. Jazyk sám je však systém, který uskutečňuje výběr z objektivní reality na její účet. Každý jazyk strukturuje objektivní realitu vlastním způsobem a vytváří elementy reality vlastní danému jazyku.
Edward Sapir o vztahu mezi jazykem, myšlením a realitou napsal:
Lidské bytosti nežijí v objektivním světě, který by existoval sám o sobě, ani ve světě společenských dějů, jak jsou běžně chápány, ale žijí do značné míry v milosti daného jazyka, který se pro jejich společnost stal médiem vyjadřování. Bylo by zcela iluzorní přestavovat si, že se člověk přizpůsobuje realitě v podstatě bez použití jazyka a že jazyk je pouhým náhodným prostředkem pro řešení specifických problémů dorozumívání a uvažování. Ve skutečnosti je reálný svět do značné míry postaven na jazykových zvycích společenství. Žádné dva jazyky nejsou nikdy dostatečně podobné, aby se u nich dalo předpokládat, že znázorňují tutéž společenskou realitu. Světy, v nichž různé společnosti žijí, jsou rozdílné světy, nikoliv pouze stejné světy s různými pojmenováními… Vidíme, slyšíme i jinak zakoušíme do značné míry právě takto, protože jazykové zvyky našeho společenství nás predisponují k jistým způsobům interpretace.
Podle Sapira a Whorfa pak mluvit konkrétním jazykem znamená osvojovat si specifickou vizi světa, protože člověk třídí zakoušenou realitu pouze prostřednictvím užívání konkrétního jazyka. Podstata jejich teorie se dá vyjádřit ve třech základních tezích:
1. Veškeré myšlení je jazykové
2. Každý jazyk vytváří specifickou vizi reality
3. Jednotlivé obrazy reality, konstruované různými jazyky, se vzájemně liší.
Obecně se rozlišují dvě části Sapirovy a Whorfovy teorie: lingvistický relativismus, podle něhož je charakter kultury utvářen jazykem, a lingvistický determinismus, který je definován jako ovlivnění myšlení povahou jazyka.
Základní tezi své teorie, tedy že různé kultury vnímají na základě specifické lingvistické výbavy svět různým způsobem, se B. L. Whorf pokusil doložit především svými zjištěními při studiu jazyka indiánského kmene Hopiů, který srovnával s evropskými jazyky. B. L. Whorf především poukázal na skučetnost, že Hopiové nedisponují gramatickými kategoriemi k odlišení minulého, přítomného a budoucího času, což má zásadní dopad na jejich vnímání temporality. V evropských jazycích hrají dominantní úlohu podstatná jména, z čehož vyplývá substanční pojetí reality, ve které je postavení věcí v hierarchii bytí přímo úměrné jejich míře stability a odolnosti vůči času. V dialektech Hopiů naproti tomu přísluší ústřední místo slovesům, a obraz světa je proto procesuální. B. L. Whorf dospěl k závěru, že pojetí reality Hopiů tak paradoxně lépe vyhovuje nárokům paradigmatu současné relativistické a kvantové fyziky než vize skutečnosti konstituovaná indoevropskými jazyky.
Základní myšlenka Sapirovy a Whorfovy teorie není až tak původní. Obecně je v povědomí evropské veřejnosti zakořeněna představa o zvláštním privilegovaném vztahu francouzštiny k literatuře, němčiny k filozofii a angličtiny k vědě. Represivní a regulační úlohu sehrával v komunistických a nacistických totalitních systémech specifický typ totatitního jazyka. George Orvell jej nazval v románu 1984 newspeak, Václav Havel ptydepe. Již Wihlelm von Humboldt tvrdil, že jazyky se neliší hláskami a znaky, ale světonázorově. Ve 30. a 40. letech 20. století vytvořil ve Spojených státech amerických Alfred Korzybski tzv. obecnou sémantiku, podle níž lze dosáhnout žádoucí reformy ve společnosti tím, že navrátíme slovům jejich původní význam.
Sapirova a Whorfova teorie vyvolala po svém uveřejnění značně rozporuplné reakce. V 60. letech 20. století byla kritizována představiteli jazykovědy, která se snaží identifikovat lingvistické „univerzálie“. Např. Steven Pinker v knize The Language Instinct (1994) napsal, že Whorfa přivedla k jeho bizardním tvrzením nesprávná analýza řeči Hopiů. Řada antropologů poukazovala též na skutečnost, že populace hovořící velmi rozdílnými jazyky sdílejí často společnou kulturu. Na druhé straně řada předních antropologů se k závěrům Sapirovy a Whorfovy teorie přihlásila (např. A. Fishman, J. A. Lucy, George Steiner).