Dana Dostálková
Co všechno děláme, když mluvíme
John Austin ve své knize „Jak udělat něco slovy“ obrací pozornost k jazyku jako základnímu nástroji filosofie a jejího zkoumání a otvírá otázku, jestli mnohá tradiční filosofická dilemata nejsou důsledkem našeho nesprávného použití řeči a nesprávného chápání jejího fungování. Konstatuje, že filosofové dosud přistupovali k jazyku jako k nástroji, který prostřednictvím tvrzení popisuje stav věcí, určitou skutečnost.
Austin zaměřuje pozornost na řečové akty, jejichž obsahem žádné tvrzení není, ale které naopak slouží provedení něčeho (nepopisuji, co dělám, ale svým výrokem to dělám – křtím, uzavírám sňatek atd.). Tyto řečové akty označuje jako performativy (od angl. to perform = vykonat) a staví je do protikladu ke konstativům – konstatujícím výpovědím, tj. tvrzením. Podrobně rozebírá způsoby použití peformativů a nutné podmínky, které musí být při jejich použití splněny. Kategorizuje podmínky úspěchu performativních výpovědí velmi podrobně. Z jeho zkoumání mi připadá nejzajímavější část, věnující se úvahám o selhání performativní výpovědi z důvodu neupřímnosti, a úvaha o tom, jestli lze perfomativní výpověď považovat za vnější a viditelný znak vnitřního duševního aktu (popis vnitřního konání), přičemž dospívá k názoru, že podstatou těchto aktů je konání samo, tj. vyřčená slova.
Už v této části knihy vyvstává problém, který mi připadá dost zásadní a proplétá se celou knihou – Austinova analýza jazyka je úzce vázaná na jazyk, ve kterém ji provádí, tj. angličtinu. Objevuje se tu otázka převoditelnosti jeho úvah a rozborů do jiného jazyka, používajícího jiná slova v jiných významech a s použitím jiných gramatických pravidel. Jsou Austinova zjištění platná jen v rámci jednoho jazyka? Jsou výsledky našich úvah poplatné jazyku, ve kterém je formulujeme? Čteme v češtině vůbec tu samou knihu?
Dále se Austin s velkým úsilím pokouší nalézt kritéria, pomocí kterých by bylo možné jednoznačně odlišit performativní a konstativní výpovědi a završuje toto hledání konstatováním nezdaru – potřebná kriteria se mu nalézt nepodařilo a zvolená cesta se zdá být vedena špatným směrem. Typickým příkladem performativní výpovědi je totiž i obrat „Tvrdím, že…“, který bezpochyby prezentuje určitá tvrzení, čili konstativní výpověď. Ukazuje se jasně vágnost pojmů „dělat něco“ a „říkat něco“ – děláme „něco“, když něco tvrdíme, nebo když o něčem přemýšlíme?
Austin rozebírá okolnosti pronášení výpovědi a dospívá k názoru, že „říci něco“ znamená:
a) vyslovení jistých zvuků (fonetický akt)
b) vyslovení hlásek nebo slov, která patří k určitému jazyku, slovníku a gramatice (fatický akt, vyslovení fématu)
c) užití fématu s jistým smyslem a referencí (tedy významem) – to nazývá jako rhétický akt, jehož výsledkem je rhéma
Dále rozlišuje skupinu věcí, které děláme, pokud něco říkáme, na tyto akty:
- lokuční akt – odpovídá tomu, pronese-li se určitá věta s určitým smyslem a určitou referencí („významem“ v tradičním smyslu slova)
- ilokuční akt – způsob, kterým používáme řeč, k čemu ji používáme, v jakém smyslu; je to provedení aktu uskutečňující se, když něco říkáme (dokazuji, varuji, přikazuji…)
- perlokuční akt, spočívající v tom, že svou řečí vyvolám nějaký účinek nebo důsledek, který může být úmyslný i neúmyslný (přesvědčit, odradit, překvapit…)
Rozdíl mezi ilokucí a perlokucí spočívá v tom, že ilokuce je akt, který uskutečňujeme, perlokuce jsou důsledky tohoto ilokučního aktu (tím, že mě informoval, mě přesvědčil, abych …). Lokuční akt má určitý význam, ilokuční akt má určitou platnost, perlokuční akt znamená dosažení určitých účinků. Když něco řeknu, realizuji vždy lokuční i ilokuční akt, každá výpověď má svůj performativní i konstativní aspekt. Jako konstativy tedy označujeme ty výpovědi, u kterých abstrahujeme od jejich ilokučních aspektů a soustředíme se na lokuční význam, u performativů naopak abstrahujeme od lokučních aspektů a soustředíme se na jejich ilokuční platnost. Tradiční „tvrzení“ je tím odhaleno jako abstrakce a ideál, je to jeden z mnoha ilokučních aktů.
Každá výpověď má svou dimenzi zdaru a nezdaru (ilokuční platnost) a zároveň dimenzi pravdivosti (lokuční význam). Pravdivost samotná je přitom dalším případem abstrakce, neboť pravdivost určitého tvrzení není absolutní, ale je závislá na kontextu a účelu, na poznání v době vypovídání – je to určitá dimenze vyjadřující cosi správného a přiměřeného za určitých okolností, vzhledem k určitým posluchačům, pro určité účely a záměry.
V poslední kapitole se Austin pokouší o rozčlenění ilokuční platnosti řečových aktů do pěti tříd, čili zabývá se vlastně specifikací toho, co znamená „dělat něco slovy“. Tento pojem, který je tak neurčitý, že to vlastně ani pojem není, vymezuje výčtem jednotlivých tříd ilokučních platností a činností, které do těchto tříd zahrnuje. Co ale vlastně znamená dělat něco slovy? Mají činnosti prováděné slovy nějaké společné znaky, kterými se odlišují od činností, které slovy dělat nelze?
Činnosti prováděné slovy jsou činnosti, kterými člověk, který je provádí, vstupuje do vztahu s jinými lidmi - bez někoho, kdo řečový akt provádí, a někoho, kdo ho vnímá a rozumí mu, slovy konat nelze. Slovy nelze provést věci vztahující se k čemukoli jinému než člověku – slovy nelze naštípat dříví, uvařit oběd ani postavit dům, zato slovy děláme věci jako je varovat, slibovat, radit, prosit, donutit, ale třeba i jmenovat, sesadit, odsoudit, pokutovat… Většinu věcí prováděných slovy lze udělat i beze slov, ale nelze je provést bez znalosti určitých společenských vztahů, ve kterých se odehrávají. Pokutovat někoho nelze bez porozumění tomu, co je to pokuta a okolností jejího ukládání. Pokutovat může i člověk, který se z nějakého důvodu slovy vyjadřovat nemůže, ale ne člověk, který pochází z takové společnosti, která systém pokut nezná. Je zajímavé, že některé z věcí, které lze dělat slovy, dokáže „dělat“ i třeba pes, např. varovat, prosit, vybízet, vítat (nebo alespoň já těmito slovy jeho konání označuji). Přitom se psem jako členem domácnosti vstupuji do určitých sociálních vztahů, které jsou jistě velmi primitivní, ale právě proto možná pomáhají porozumět tomu, co jako lidé provádíme v rámci své složité sociální struktury a proč k tomu potřebujeme jazyk.
Z mých úvah mi vychází, že „dělat něco slovy“ znamená vstupovat do určitých sociálních vztahů a že je vztah mezi bohatostí jazyka a bohatstvím těchto sociálních vztahů v dané společnosti. Jazyk pak vidím jako nástroj uskutečňování a rozvíjení vztahů mezi lidmi v rámci nějakého společenstva. Také je to nástroj umožňující vývoj člověka a jeho myšlení tak, aby byl schopen existovat v určitých společenských strukturách. Jazyk umožňuje rozvíjet složitost společenské struktury a zároveň rozvíjet i určité schopnosti myšlení a jednání jednotlivých lidí tak, aby byli schopni se v dané společenské struktuře orientovat a vstupovat do složitých vzájemných vztahů, vztahovat se jeden k druhému.
Jazyk je podivuhodný nástroj nepříliš podléhající zákonům matematické a vědecké logiky, řídí se přitom svými vlastními zákony, které často spíš cítíme než dokážeme definovat, ale u kterých vnímáme jakousi hlubokou vnitřní logiku. Je pozoruhodný množstvím obdobných pojmů vyjadřujících téměř totéž, ale ne úplně totéž. Například slova povolit a dovolit lze v některých použitích zaměnit, a někde ne. Povoluje úřad, dovolují rodiče, ale to nejspíš zaměnitelné je. Dovolím psu ležet na pohovce a můžu mu to i povolit (ale vnímám v tom trochu jiný význam – povoluji znamená spíš to, že to bude smět kdykoli do budoucna). Pes mi může dovolit vzít mu kost, ale nezdá se mi možné říct, že pes mi povolil vzít mu kost, pes prostě nemůže „povolit“, nemůže dát povolení. Něco podobného mi vychází při porovnání použití slov propustit, pustit a osvobodit. Mohu propustit vězně, pustit vězně i osvobodit vězně (nicméně je tu trochu odlišný význam: mohu vězně propustit po uplynutí trestu, ale osvobodit ho mohu spíš před uplynutím trestu – protože je nevinný, nebo protože se postavím proti zákonu). Mohu pustit zvíře z klece a mohu ho i osvobodit, ale připadá mi divné říct, že jsem ho propustila – propouští se prostě z vězení a do vězení zavírám někoho na základě zákonů a trestní odpovědnosti. Zvíře můžu zavřít do klece v budově vězení, ale uvězněné je spíš obrazně a říct, že jsem ho propustila, je personifikující a trochu nepřiměřené. Mohu ale také pustit vodu z kohoutku, ale nemohu ji propustit ani osvobodit, to je zcela nepřijatelné. Tak se mi tu objevuje celá struktura významů slov, která mohou být v některých případech zaměnitelná a v jiných se odlišují, a to především tím, že předpokládají určité okolnosti a určité možné aktéry. Jedno slovo potom svým užitím naznačuje mnoho různých okolností a souvislostí způsobem, který je matematickou logikou těžce postižitelný. Význam jednotlivých slov ovlivňuje to, kdo se jimi ke komu vztahuje, naopak použití určitého výrazu často naznačuje, kdo bude jeho subjektem i objektem a v jaké společenské situaci bude použito.
Jazyk mi v těchto souvislostech připadá jako nástroj i odraz lidského myšlení a velmi fascinující záležitost, stejně fascinující, jako lidské myšlení samo.