Úvod
Seminář 2003
Obrana před kýčem

Obrana před kýčem

  Blanka Pscheidtová   30. června 2003   Ukázat komentáře

Motto:
Touha po povznesení je člověku vštípena teprve druhotně, jako výslednice kulturních návyků, výchovy a růstu.
(Vladimír Merta)

Pociťuji kýč jako něco nepříjemného až bolestného. Není pro mě problém přijmout fakt, že masám dalších jedinců dokáže působit slast, ale to, že podle mnoha kulturních a vzdělaných lidí, které jinak akceptuji, není třeba zmíněné davy od této slasti odpoutávat a povznášet k rozkoším náročnějším. Ve veškeré literatuře, kterou David doporučil, i k níž jsem se dostala jinak, jsem tedy hledala potvrzení správnosti svého pocitu a především návody k obecné obraně před kýčem.
Kulka mi pomohl proti případné relativizaci kýče jako negativního fenoménu:
„...je celkem jasné, že kýč je pojem negativní, což nelze zpochybnit žádnou formou relativizmu. Sama existence pojmu tomu v jistém smyslu odporuje, protože předpokládá určitou stabilitu použití a lidé, kteří termín používají, se většinou shodnou na jeho typických případech. Je tedy minimálně věcí těch, kteří ho tak vidí. Estetičtí relativisté dokládají, že to, co podle našich norem považujeme za esteticky defektní, může být podle jiných norem správné. Z těchto příkladů se vyvozují nesprávné závěry: všechno je relativní, tedy nelze vůbec určit, co je esteticky dobré a co špatné. Z toho však nevyplývá neexistence smyslu esteticky dobrého či špatného, ale to, že estetické soudy, které se od našich liší, nejsou objektivně horší (protože nic takového jako objektivně horší či lepší neexistuje), jsou tedy právě tak dobré jako ty naše a proto je nelze kritizovat. Kdyby hodnoty skutečně byly nahodilé a relativní, proč bychom nemohli podceňovat jakékoli soudy či ničit kulturu.
Nekritický předpoklad, že hodnoty naší společnosti či její elity jsou lepší než jiné, nepochybně zavání dogmatismem. Tvrzení, že všechno je právě tak dobré či špatné jako všechno ostatní, je ovšem také dogmatické a navíc nesprávné. Bez předpokladu, že některá díla jsou lepší než jiná, bychom nebyli schopni vysvětlit, co je umění, jeho dějiny či kultura vůbec. Hodnoty a hodnotové soudy jsou nutným předpokladem samotného pojmu kompetence, jenž je předpokladem jakékoliv společenské aktivity, nejen umělecké.
Pojem kýč má ustálený význam: označuje věci, které se mnohým líbí, zároveň jsou však kulturní elitou společnosti zavrhovány. Kdokoli tohoto pojmu užívá, implikuje (ať chce či ne) negativní soud o věcech, které se mnohým lidem líbí.“
Souhlasím s Kulkovým názorem, že kýč je třeba tolerovat, ale zároveň ho udržovat v přiměřených mezích. Daným úkolem je zabránit tomu, aby se z umění nestal kýč. Masový úspěch kýče je podmíněn estetickou infantilitou. Jde o vývojové stadium, které někteří překonají, jiní v něm ustrnou. V oblasti estetiky je nepochybně zásadní věcí výchova. Tady mě zaujal určitý návod, který působí jednoduše, ale připadá mi velmi významný, protože stojí na samotném začátku cesty k pozdějšímu odvrhnutí kýče. Týká se vnímání a přístupu dítěte k umění. Jeho pozornost bychom neměli tolik upínat k tomu, co je zobrazeno, nýbrž jak je to zobrazeno. Estetický přístup začíná totiž tehdy, když se dítě začne zajímat především o to, jak je cokoliv zobrazeno a na významu tedy nabývá estetická funkce. Dané zobrazení se posuzuje nejen ve vztahu k tomu, co zobrazuje, ale také ve vztahu k alternativním způsobům reprezentace stejného či podobného tématu. Pro estetickou výchovu z toho vyplývá, že je důležité různými způsoby demonstrovat, že neexistuje jedno nebo omezený počet „správných zobrazení“, že svůj význam má konfrontace se zobrazeným objektem nebo tématem pojatým v co nejširší škále uměleckých a osobních stylů, i s různými koncepcemi v mezích daného stylu.
Trefné mi připadá i Kulkovo tvrzení, že populismus je převedením principů kýče z estetiky do politiky a tudíž by měl analogicky platit návod, jak masový dopad populismu omezit. Je-li masový úspěch kýče podmíněn estetickou infantilitou, předpokládá masový úspěch populismu infantilitu politickou. V estetice hraje zásadní roli výchova – viz výše –, s omezením politické infantility je to složitější. Jde o to, jak zvýšit všeobecnou vzdělanost, kterou lidé získají různě. Esteticky vzdělaný člověk bude méně náchylný k tomu, aby se nechal okouzlit kýčem a všeobecně vzdělaný člověk bude méně náchylný k vzývání politického kýče. Zvýšení vzdělanosti je složité, ale pochopitelně ho nelze dosáhnout bez masivního nárůstu investic do vzdělání. Nebude náhoda, že populisté takové investice neprosazují, přestože je prokázáno, jak právě ony vedou k zvýšení prosperity celé společnosti.
Největšími šiřiteli kýče jsou dnes nepochybně masové komunikační prostředky a mezi nimi především televize. Obrana proti televiznímu kýči, vyjadřovaná často citovaným poukazem na to, že každý televizor má knoflík, jímž ho lze vypnout, je podle mého názoru obyčejné zbavování se odpovědnosti (přibližně na úrovni tvrzení, že k volbám nejdu, protože stejně není koho volit). Podobným postojem je úplné zavržení nových komunikačních možností. To by nepochybně způsobilo rozdvojení společnosti na úzkou vrstvu intelektuálů, kteří novými sdělovacími prostředky pohrdají a mnohem širší vrstvu konzumentů, kteří budou zcela ovládáni masmediální technokracií bez morálních a kulturních skrupulí.
Najdou se i tak nesmiřitelní kritikové současných poměrů, kteří hovoří o totálním úpadku nebo dokonce smrti kultury – kam se řítí náš svět, když míru obecného vkusu nastavují přihlouplé estrády, idiotská pop-music a stupidní telenovely. Například Kundera je přesvědčen, že diktát mediálního průměru kulturu likviduje. Eco ve své knize zachovává rozumný vnitřní rozestup, jako by si uvědomoval, že ze světa, který popisuje a analyzuje, nemůže vystoupit, musí v něm žít. Právě proto se vyhýbá hysterickým výkřikům a laciným odsudkům a raději zůstává na pozici obyvatele mediálního světa, který se snaží kulturní konzum ovlivnit a v jeho šíření vždy najít něco pozitivního.
Podle Eca není pravda, že televize coby „služba“ prokazovaná veřejnosti, se musí přizpůsobit jejímu vkusu a požadavkům. Výmluvný je v tomto směru fenomén filmových a jiných hvězd. Hvězda dokáže ztělesnit některé vybrané tendence rozšířené ve společnosti, svou volbou je legalizuje a přesouvá do exemplární roviny. Většinou je šíří a předkládá coby model právě v televizi, která se tak stává školou vkusu, mravů a kultury.
Adam Drda v Respektu č. 30 v článku týkajícím se volby nového ředitele ČT podle mého názoru zcela pregnantně formuluje úlohu veřejnoprávní televize jako „nešiřitele kýče“: „...většina uchazečů o funkci soudí, že televize by měla profesionálně dělat takové věci, jaké od ní diváci očekávají. Jenže je to přesně naopak. Česká televize by měla dělat to, co je kvalitní a dobré, i kdyby 90 procent diváků mělo opačný názor. Právě proto je dotována z koncesionářských poplatků a nemusí se tolik ohlížet na sledovanost. Lidé si ji platí, protože věří, že za ně kvalitně udělá něco, co sami nedovedou, na co třeba nemají odvahu, případně co se jim zprvu vůbec nemusí líbit. Je samozřejmě na televizi, aby takovou činnost obhájila, dala jí přitažlivou formu a získala postupně významnější část diváků na svou stranu...“
Závěrem opět Eco: „...není určitě náhoda, že z nejrůznějších perspektiv zlepšení televizních programů jediné, co k něčemu jsou, jsou návrhy v poloze politické: změnit směr a řízení technického prostředku, jakým je televize, dokáže jedině jeho ideologizace. Ideologizace ovšem neznamená televizi „zestraničtět“, ale přinutit její vedení, aby akceptovalo demokratický postoj, neboli aby tento prostředek používalo v duchu ústavy a ve shodě s lidskou inteligencí.“
Ergo: obranou proti kýči je (také) estetická výchova, všeobecná vzdělanost a občanská angažovanost.

Blanka Pscheidtová

blog comments powered by Disqus