Dana Dostálková:
Kýč jako relativní kategorie
Téma kýče se na první pohled může jevit jako jednoduché a všem srozumitelné, každý z nás je nepochybně schopný uvést nějaký příklad kýče. Při pokusu o stanovení obecných kriterií pro definici kýče se ovšem začneme dostávat do složitější situace, stejně jako v případě, kdy se budeme chtít shodnout na tom, co všechno konkrétně lze za kýč považovat. Pojem kýč vzniká v souvislosti s uměním a uměleckou hodnotou díla, často se ale používá i mimo tuto oblast, třeba kýč v politice apod. Dochází tedy k zevšeobecnění tohoto pojmu a k jeho přenášení do oblastí lidské činnosti, které s uměním nijak přímo nesouvisí. To je zajímavé právě vzhledem k obtížnosti definice pojmu kýče v umění samotném.
V doporučené literatuře se objevuje několik různých definic kýče, které mají do jisté míry shodné znaky, ale i některé odlišnosti. Poměrně jasná a přehledná je definice Tomáše Kulky, který definuje pojem kýče na základě splnění tří nutných podmínek:
1) silný emocionální náboj tématu
2) jednoduchou a jasnou identifikovatelnost tématu
3) kýč substantivně neobohacuje asociace spojené se zobrazovaným tématem
Kulkově definici rozumím tak, že základní podmínkou kýče je to, aby jeho téma vyvolalo jasnou, silnou a jednoznačnou emocionální reakci. K tomu se připojuje jasné a jednoznačné zpracování tématu. Záměrem je vyvolání silného efektu, na rozptylování, složitosti a rozporuplnosti není místo. Třetí podmínku Kulka formuluje poněkud složitě.Myslím, že se tady dotýká podstaty toho, co je vlastně umělecké dílo.To je otázka velice složitá a široká, hodná mnohostránkových úvah a rozborů. Pokusím se o vyjádření svého pocitu a názoru -smyslem a podstatou umění se mi zdá být proces, kterým se autor snaží zachytit a vyjádřit svůj emocionální prožitek tak, aby se o něj mohl podělit s ostatními lidmi. Každý takový prožitek je ze své podstaty nový a originální a tudíž každé pravdivé umělecké dílo přináší člověku, kterého osloví, něco nového, nový pohled či postřeh, nový pocit či myšlenku, připomenutí čehosi, rozvinutí toho, co jsme už sami zažili a pocítili. Něco takového bych za sebe přiřadila slovům, že umělecké dílo substantivně obohacuje asociace spojené se zobrazovaným tématem. Kýč toto nedělá a ani dělat nemůže. Kýč není umění, ale nepoctivá napodobenina umění. Autor se nesnaží zachytit jakýkoli svůj prožitek, ale pouze a jen vyvolat efekt.
O něco složitější a problematičtější je definice Ecova. I on dospívá ke stanovení několika základních znaků:
1) kýč si vypůjčuje postavy od avantgardy a adaptuje si je, aby vyrobil sdělení všem srozumitelné a všemi použitelné,
2) používá těchto postupů, když jsou už známé, rozšířené, použité a opotřebené,
3) konstruuje sdělení s cílem vyvolat efekt,
4) prodává se jako umění,
5) svého konzumenta přesvědčuje, že se prostě setkal s kulturou a nemá klást další otázky.
Eco se ve své definici soustřeďuje na paralelu mezi kýčem a avantgardou, kterou se zabývá ve své úvaze i Greemsberg. Stejně jako on zasazuje vznik kýče do podmínek vzniku masové kultury v okamžiku, kdy masy ve společnosti dosáhnou rovnoprávnosti s příslušníky vládnoucí třídy a tím i svůj podíl na jednotlivých složkách společenského života, mezi které patří i kultura. Masovou kulturu ovšem Eco za nositele kýče nepovažuje, což vnímám jako posun od obecně přijímaného pojetí kýče. Eco jako důležitý znak kýče považuje to, že se tváří jako umění, což masová kultura nesplňuje, a tím pádem jí nelze mít za zlé šíření produktů nulové estetické hodnoty. Za nositele kýče Eco považuje střední kulturu neboli midcult právě v tom, že používá a zneužívá prostředky avantgardy a tím vytváří iluzi opravdového umění. Přitom neodsuzuje použití stylegmat avantardy jako takové, ale pouze ty případy, kdy jsou použity v takové situaci, která by jinak nebyla schopná jako umění obstát: "Kýč je dílo, které se, aby zdůvodnilo svou funkci, jež spočívá ve vyvolání efektu, chlubí cizím peřím, cizími zkušenostmi, a nabízí se bezvýhradně jako umění.".
Také Greemsberg rozebírá kýč v souvislosti se vznikem avantgardy v době krize západní buržoazní kultury. I on považuje kýč za produkt průmyslové revoluce, která založila všeobecnou gramotnost a tím i přístup mas ke kultuře a umění. Kýč je mechanický a používá hotové formule, zástupné zážitky a falešné pocity, je zdrojem zisků v industriální společnosti, stává se univerzální světovou kulturou. Toto pojetí kýče je širší než Ecovo, zdá se mi zaměřené více na masovou kulturu, do kategorie kýče zařazuje i takové prvky, které alespoň ve mě nevyvolávají příliš velkou asociaci s uměním - časopisecké obálky, komiksy, červenou knihovnu, krváky,ale i reklamu nebo dokonce bůhvíproč step.
Zdá se mi především, že pro další rozbor pojmu a kategorie kýče je potřeba se rozhodnout mezi dvěma pojetími kýče - sofistikovaným pojetím Eca, který nachází největší intenzitu a nebezpečí kýčovitosti tak, kde se dílo co nejvíce vnějškově přibližuje avantgardě, a lidovějším pojetím Geemsberga, který do kýče zahrnuje i produkty, jejichž souvislost a příbuznost s uměním je na první pohled sporná. Mají čtenáři komiksů pocit, že se zabývají uměním? Záleží jim na tom? V tomto ohledu si myslím, že komiksy, rodokapsy, krváky a pornografické časopisy do kýče nepatří, neboť nepředstírají, že jsou něco jiného než jsou - komerčními produkty určenými k uspokojování potřeb, které nemají s uměleckými hodnotami nic společného. Tím neospravedlňuji jejich pokleslost, ale nechci je osočovat z neupřímnosti, nepoctivosti a předstírání, které jsou kýči vlastní.
Při Ecově rozboru kýče ovšem narážím na problém, který souvisí s mou odlišnou mírou znalostí v oboru umění. Eco odvozuje kýč od postupů a metod avantgardy a vysokého umění vůbec, což předpokládá u hodnotitele detailní znalost této oblasti, která je pro Eca samotného samozřejmostí. Ne tak pro mě. Znamená to tedy, že nejsem schopná kýč rozeznat? V některých situacích jsem si kýčovitostí díla naprosto jistá, vnímám ho jako lživé a podbízivé, a to dost rozhodně. Hemingwayova Starce a moře bych ovšem do této kategorie nezařadila,alespoň ne v době, kdy jsem ho četla poprvé. Nepochybně to svědčí cosi o mé znalosti umění, ale zároveň to otevírá důležitou otázku - je hodnocení určitého díla jako kýče objektivní kategorie odvozená jen a pouze z tohoto díla, nebo je to proměnlivá a individuální záležitost vzájemného vztahu mezi dílem a jeho konzumentem, takže hodnocení kýčovitosti díla může být proměnlivé podle toho, kdo hodnotí, případně v jakém průběhu svého vývoje hodnotí? Můžeme proniknout až k podstatě avantgardního umění, aniž bychom prošli fází seznamování s díly více či méně naplňujícími skutkovou podstatu kýče? Nemůžeme prožít upřímný a hodnotný umělecký zážitek nad dílem, které je sice napodobeninou a falzifikátem avantgardy, ale pro nás je nové a objevné, neboť napodobované avantgardní dílo neznáme?
Není to třeba tak, že při seznamování se s uměním procházíme dlouhou cestu od primitivního kýče ke kýči rafinovanějšímu, abychom po dlouhém úsilí a vývoji dospěli k vrcholům, které nás ovšem na počátku naší cesty nespíš nijak zvlášť neosloví a jejich pochopení je pro nás v tuto chvíli příliš obtížné a nejspíš nemožné? Tuto cestu si můžeme významně zkrátit a usnadnit studiem umění, čili přijímáním poznatků a zkušeností těch, kteří šli před námi. Tím dochází ovšem zároveň k přijímání obecného vkusu a obecných názorů na to, co je a co není kvalitní umění, s nebezpečím toho, že tento obecný vkus je formulován omezeným množstvím jedinců s příslušnou autoritou (profesoři, kritici, uznávaní umělci) a tudíž omezený jednak jejich osobním vkusem, jednak prostě a jednoduše tím, která konkrétní díla znají -nikdo naprosto nemůže obsáhnout celý rozsah napsaných knih, namalovaných obrazů, zkomponované hudby, ale naopak jen malý zlomek, a tento výběr je pak určující pro další hodnocení, takže dochází k tomu, že "obecný vkus" je nakonec jen velmi individuální záležitost jedinců, kteří se dokázali prosadit do postavení, kdy jejich slovo má významnou váhu (sociální aspekt estetické zkušenosti).
Proto myslím, že vlastní cesta k umění od prvotní potřeby uspokojované kýčem v okamžiku naší minimální estetické zkušenosti je cenná a kýč je neoddělitelnou součástí kultury, respektive označení nějakého díla jako kýče je věc hluboce individuální a proměnlivá. Zobecňování je sice možné a zákonitě se děje, ale je třeba vnímat jeho relativitu. Kýč nepochybně existuje, ale je pro každého někde jinde, a snahou o pochopení toho, proč je mé oblíbené dílo kýčem pro jiného, můžu jít někam dál ve svém estetickém vývoji, ale nemělo by to vést k tomu, že se těchto děl okamžitě a nekriticky vzdám.Dobrodružná je cesta od jednoduchých prožitků poskytovaných něčím, co je pro jiného kýčem, k prožitkům složitějším, hlubším, a rafinovanějším, které nás nakonec vedou k vlastnímu poznání toho, že to, co nás původně uspokojovalo, je jen nehodnotná náhražka. Jakým způsobem jinak dospět přirozeně a nenásilně k četbě Proustova Hledání ztraceného času nebo Joyceova Odyssea, nebo třeba k poslechu Janáčkovy hudby, aniž bychom měli pocit nesrozumitelnosti, chaotičnosti a disharmonie, případně nudy? Můžeme pochopit a rozeznat skutečné umění, aniž bychom se seznámili s díly midcultu, které jsou podle Eca tím nejodsouzeníhodnějším kýčem, neboť nejdovedněji napodobují skutečnou avantgardu? Nemáme číst Hemingwaye? Bradburyho? Koho ještě máme vynechat, abychom se nenechali ovládnout kýčem, a jak bude vypadat knihovna složená z knih "opravdového" umění? Jak bude přijatelná pro človíčka, který právě zvládl abecedu?
Nechci tím naprosto tvrdit, že kýč neexistuje. Naopak! Jen zdůraznit, že kýčem je pro daného člověka v daném okamžiku to, co se mu na základě jeho estetických zkušeností jeví jako lživé a neupřímné, snažící se vyvolat efekt na základě silné emocionální působivosti námětu i zpracování, aniž by tento efekt byl založený na upřímném a jedinečném prožitku jeho autora. Hodnocení toho, co je kýč, je zákonitě různé jak pro různé jednotlivce, tak pro jednoho člověka v průběhu estetického vývoje. Kýčovitost potom není jen vlastností díla,ale daleko složitějším vztahem mezi dílem a jeho konzumentem v podmínkách existence souhrnu všech děl tvořících soudobou známou a dostupnou kulturu.