Z nabídnuté literatury k tématu semináře se mi nejvíc líbilo Kulkovo povídání a pokus o definici.
Rozumím jeho textu tak, že kýč je charakteristický
A) Silným emocionálním nábojem vybraného tématu
B) Celkem jednoduchou a obecně jasnou přehledností (identifikovatelností?) tématu
C) Nepřináší (kýč) žádné nové podněty, asociace, nekonstruuje, nenabízí nová spojení s novými tématy.
Tolik k úvodu. Chtěl bych to hned rozvést a dostat se co nejrychleji k jádru věci, hned co nejvíce proniknout do podstaty a vynést jí na světlo….chtěl bych se zachovat k tématu „psychiatricky“, tj. způsobem, který umím v psychiatrickém slova smyslu, tedy téma kýče je pro mne silné a emocionální. Splňuji bod A.
Zlobím se, prvotně odmítám i jen malou možnost, že bych sám byl kýčařem, či předmět mého zájmu by byl kýčovitý, ale zjišťuji, že splňuji i bod B, když chci přehlednost, jasnost a jednoduchost, což je v mnohém často jediný způsob, jakým lze psychiatrii nabídnout laikům – pacientům i ne-pacientům.
A sedím, koukám před sebe, hlavou se mi honí myšlenky, které vypadají jako puzzle, až torpidně se bráním pomyšlení, že by to již bylo všechno, že by již mne nic nenapadalo, že by nebyly žádné další asociace a podněty, konstrukce, bojím se, že naplním Kulkovu představu kýče až do mrtě, obléknu si bílý plášť, blahosklonně pokynu a stanu se KÝČEM…..zlobení se, potřeba jednoduchosti, dokonané podněty….skutečně je na kýči tolik špatného?
Rozhodl jsem se tento fenomén prozkoumat z pohledu kýčaře. Jsem kýčař, jak jsem uvedl výše. O koho se opřu? O Plzáka, Cimického, Vondráčka či Vacka? Nebo Freuda, Fromma…..xakru vždyť je Keetch City docela plno a hrnou se další…Höschl, Horáček, Praško….že by psychiatrie jako taková byla zajímavou esencí kýče?
Jdu kolem knihkupectví: Jak přežít dnešní dobu? Jak bojovat s depresí? Co je to nespavost? Psychotická porucha a její léčba? Máme doma schizofrenika…, Sám sobě psychiatrem, Antipsychiatrie…..co z toho je kýčovité? Neříkejte všechno, protože na našem kýčovitém piedestalu je málo místa a my chceme mít volnost pro tvorbu, chceme mít dost prostoru pro naše psychiatrické trpaslíky, pro další megabajty informací o tom, jak máte žít, co máte dělat, koho máte poslouchat ( Freude, Freude, vždycky na tě dojde).
Jsa kýčem, chci být milován, chci být kupován, chci být s Vámi, milí blízcí i vzdálení: jsem milý, hezký, nekonfliktní…? Opravdu? A co deprese, sebevraždy? Halucinace a bludy? Nebojte, není to tak těžké. Deprese je vlastně depka, depička, depičička, koutky úst dolů, smutné oči, nespěte trochu a nejezte, zhubnete a ještě budete mít úspěch ( zvláště muži, který jsa depresivní mají větší úspěch u žen, které jsou mateřské a chtějí pomáhat). Sebevražda? Oj, nádherně vybarvený trpaslík -magie, nevědomí, podstata, truchlivost dneška, ta dnešní doba, kdo to má vydržet, je to hrozné….možná odejdu do Afriky a budu pomáhat neumírat abych sám neumřel….bude i článek v novinách a gloriola obětavce ( ne, nemylte se, chci za to celkem hezký peníze….nu ano, od Vás…od tebe…od tebe…. i od Petra. Nebo aspoň kartičku pojišťovny, která mne zalejvá, hýčká a někdy střihá a trhá, aby jí vyrostla pěkná, nekonfliktní květina.
Halucinace? Uf, to jsem to rozjel, sedí nade mnou Hippokrates, kouká přes rameno a říká, „jen dál, a dále, neboj se,buď tím, čím jsi se být rozhodl a pro tyto řádky jseš kýčem…co to říkáš? Ty veliký, uznávaný? Tebe jsem se bál, když jsem se kýčem zabýval, Tobě jsem chtěl ukázat, že kýčem nejsem a Ty, naopak……libě se usmíváš a hledíš na mě vyvedený ze sádry, s hůlkou a užovkou otočenou kolem ní z řady soběpodobných (fraktál, fraktál je kýč!!!) na parkovišti pana Wu-Che-Tinga, nenápadného souseda nás všech a nápadného vychovávatele estetismu nejenom nás všech ( napadlo Vás někdy, že za sto let budou antikvariáty plný trpaslíků a náhodné fotky vietnamského tržiště v potůčkách budou viset hned vedle fotky pana Puppa v Rotary clubu? )
Hned vedle je Laurel a Hardy…..dobrá společnost…halucinace a sny…..výklad snů, probírání se pěknými, učesanými a nekonfliktními příběhy, které možná kdysi konfliktními byly, ale kdeže loňské sněhy jsou.
Jsem kýčař, jsem psychiatr, psychiatrie je kýčovitá, protože JE. Nebylo by-li kýče v psychiatrii, nebyla by…..možná se to dá rozvést obecně na medicínu…..magii…..šarlatánství…..mantry…….Buddhu…..Jehovu…..Boha…..proboha:
„kdož jsi bez kýče, hoď po mě kamenem“.
Co tedy? Kam se posunout? Jak TO vidět? Stejně? Jinak? Nově? Staře?Perspektivně?…Nebo dokonce NORMÁLNĚ? Ne, nejsem schopen vidět za roh, natož na špičku svého psychiatrického nosu. Věci se mi líbí nebo ne. Vyvolávají ve mně pocity nebo ne, něco si o nich myslím (vždycky), ale nevidět vlastní kýčovitý život, to je kxakru kýč!
Váš KKM alias Kýčovitý Karel Moravec