Je téma diskursu ateistické ?

Jan Kopál

Je téma diskursu ateistické?

Být člověkem znamená nejasně cítit, že v každém je něco ze všech a ve všech něco z každého.
Paul Valéry

Nic není samo o sobě ani dobré ani špatné. Záleží na tom, co si o tom myslíme.
William Shakespeare


Vážení přátelé,

dovolte mi, abych se s rozhořčením ozval na jednu z otázek, položenou během přípravy 5. semináře FSHB v souvislosti s tématem diskursu. Ta otázka zněla: „Je téma diskursu ateistické?“ Mou první reakcí, kterou jsem počastoval navrhovatele této otázky, Michala Magliu, byl údiv nad tím, jak může něco takového jako diskurs být tématem ateistickým?! Přišlo mi to v tu chvíli jako ptát se, zda je ateistickým tématem čtrnáctka klíč, či zda je Luna tématem vlhkým nebo suchým.
Nicméně, po několika dnech, možná spíš týdnech, když jsem se nad touto otázkou opět zamyslel (blížilo se totiž setkání v Horní Blatné), uvědomil jsem si, že témata diskursu a Boha, nebo možná ještě spíše témata podstaty diskursu a podstaty Boha, spolu vlastně opravdu nějak korelují.
Rozhodl jsem se tedy své prozření přednést Vám.


Podstata či účel těch dvou

Podstata a účel diskursu i Boha mi byly tím samotným spojovacím článkem. Vím, že o podstatě Boha se diskutuje již od dob, co homo sapiens toto slovo objevil, případně objevil samotného Boha a poprvé pro něj použil jméno. Nebudu proto hledat Boha tak, jak ho hledali velcí gnostikové, mystikové, věřící a filosofové přede mnou, nebyl bych mohl podat takový výkon vhledu do Božské podstaty, Božské vůle, Božského vědomí či Božské existence, jako podali oni. Budu se Bohem zabývat jako jevem společenským, nebo lépe řečeno: chci se zabývat společenskými dopady Boha, jeho účinkem nejen na exaltovaného jedince, ale na sprostou každodenní masu. :-)
Stejně tak na diskursu od první chvíle nehodlám překonávat konstrukce velikého Foucaulta, jehož komplexnost chápání diskursu mi byla pravděpodobně pouze naznačena, a z naznačeného jsem pouze část vlastností, chování a dalších atributů diskursu pochopil a vstřebal. Budu tedy nutně v obou oborech, v Bohu i diskursu naprosto nedostatečný, abych je mohl rozvíjet dál, ale (doufejme) natolik módně zaujat, abych se mohl dopustit nějakého pohledu „mezi“ ně, na jejich případný vztah.

Začnu diskursem. Podstatou diskursu je mluvení, výměna slov, komunikace, výměna významů. Nevím sám přesně, kde diskurs končí. Mluvení JE určitě diskurs, jeho nadmnožinou je výměna slov – ta může proběhnout i slovem psaným. Ještě větším polem je komunikace, která nemusí obsahovat již jen slova (psaná, nebo mluvená), může obsahovat tóny, barvy, zvuky. Je-li pak ona celá součástí diskursu, nebo jinak – odehrává-li se diskurs i v předivu ne-slov? Věřím, že tomu tak je, neboť u mnoha slov přispěla k jejich úspěchu v diskursu, k jejich nevyloučení, například tón jakým byla řečena. Nedovedu si představit, že by kupříkladu Hitler dokázal prosadit své teze, kdyby za zvuků Straussových valčíků nebo Schubertových popěvků klidným, věcným hlasem promlouval o potřebě války a likvidaci neárijských ras. Věřím, že tedy i ne-slovní formy komunikace se na diskursu podílejí, a tedy, že diskurs je výměna významů, významů jakéhokoliv druhu, vnímaných kterýmkoliv smyslem. Vždyť i vjemy ne-slovní mají v našem vnímání různé významy, ne vždy možná tak jednoznačné, jako slova, ale přesto. Myslím, že dokážu zvukem naznačit, že si druhého nevážím, že mi druhý může dát posunkem najevo, že nesouhlasí, dokonce si můžeme bez přispění našeho vědomí (neboť vědomí bereme jako právě tu část našeho uvědomování se, která uvažuje ve slovech) vyměnit informace o své náladě, případně podrobnosti o metabolismu, a to čichem. O komunikaci chutí bych se možná rozhovořil také rád, ale myslím, že v našem kroužku by patřila mezi témata vyřazená dle Foucaultových kritérií omezování diskursu. :-)

Řekl jsem, jakým prostředkem se diskurs děje. Debata či promluva, tak jak ji chápeme v jejím původním významu, má ovšem daný určitý čas, určité aktéry, určité vstupy a určité výstupy.

Příklad:
Čas: čtvrtek, před 22:00.
Aktéři: Michaela Jílková, pan Politik, rodina Divákových – Novákových. Debata se jmenuje Kotel.
Vstupy: otázka Je tento politik idiot?
Výstupy:
odpověď Ano[= nekamarádí s Novou],
odpověď Ne [= je to kámoš].
Konec příkladu. :-)

Diskurs naproti tomu tuto jednotu, jednolitost nemá. Jednotlivé diskuse jsou jeho součástí, jeho součástí jsou také ovšem knihy, výroky, citáty – tedy i věci, které samy o sobě nejsou rozhovorem, diskusí, debatou, jenom jakýmisi příspěvky do diskuse. Co je ovšem ještě divnější, každá pronesená věta nemusí patřit totiž pouze do toho diskursu, v jehož rámci byla *jakoby* pronesena – například Descartovo „Dubito, ergo cogito – cogito, ergo sum“ je výrokem, který se může vztahovat jak k diskursu o filosofii, tak o Descartovi, ale i k diskursu o vnímání světa a nebo o Latině.
Diskurs se tedy děje na mnoha místech, s mnoha aktéry v rozličných časech (někteří už dávno nežijí, ale přesto „promlouvají“ svými knihami, texty, proslovy – à propos, vida tyto „mluvčí minulosti“, napadá mě, zda by mohli existovat „mluvčí budoucnosti“ – mohou to být snad řekněme ekologové?, prostě někdo, kdo mluví za zkušenost budoucnosti? Za ještě nenarozené děti...), na mnoha fórech a místech, v různých knihách a textech a zvukových záznamech atd. Otázka je, zdali existuje diskurs jako takový – a obávám se, že diskurs jako singularita, jako jednolitý jev, u kterého rozeznáváme, jako třeba u židle, kde začíná, kde se rozkládá a kde končí, že takový diskurs prostě neexistuje. Nápadně to předvádí již výše uvedený příklad s Descartem: řekněme, že nás zajímá diskurs o filosofii. V tom případě může být diskurs o Descartově životě a díle a jeho významu atp atd. částí, podmnožinou tohoto „velkého filosofického diskursu“. Ale co když se chceme bavit především o Francii XVII. století? Pak bude podmnožinou Descartes, a podmnožinou Descarta filosofie. A na druhou stranu: je promluva o původu Descartova jména diskursem o Descartovi?
Prostě: vystopovat všechny diskursy, jichž se může konkrétní diskuse, výrok, text atd. týkat, je velmi složité, a nemyslím, že by někdy Valéry či Shakespeare, citovaní v úvodu mého příspěvku, věřili, že jejich výroky budou součástí diskursu o diskursu a Foucaultovi (a Bohu, ovšem).

Teď tedy víme, „kudy a čím“ se diskurs děje – „klikatými stezkami“ a „výměnou významů“, komunikací. Dovolil bych si nyní spekulaci o tom, PROČ. Proč se dějí diskursy, kdy a proč začaly, jaký je jejich účel, je-li nějaký?
Začal bych u komunikace jako takové. Proč se odehrává, co jedinci přináší? Už od primitivních organismů plní komunikace některé důležité úlohy: Svolává, identifikuje, varuje, vymezuje, vyzývá. Ovlivňuje chování jednotlivce a koordinuje jednání skupiny. Jaký z toho plyne užitek, proč je takový jev rozvíjen? Zřetelnou výhodou takové komunikace je pro jedince možnost sdílet poznání těch jedinců, kteří jej obklopují, rozšiřuje jeho zkušenost o zkušenost ostatních, tedy o zkušenost prožitou někým jiným a sdělenou. Více jedinců může tak prožívat, „testovat“ více různých prostředí, situací, a své, někdy dlouho shromažďované poznatky si sdělovat (například včela, která poletováním po okolí objeví medonosný květ, se vrátí do úlu a místo nálezu oznámí ostatním dělnicím). Pro skupinu je komunikace důležitá proto, že jí umožňuje distribuovat své jedince a jiné zdroje tak, aby bylo dosaženo co nejlepších celkových výsledků. V obou případech, jak individuum, tak společenství, získávají díky komunikaci komparativní výhodu oproti situaci, kdy by komunikace neprobíhala.
Tedy komunikace má pro jedince i pro jeho společnost dva důsledky: přináší zprávy o tom, co je třeba udělat, co je DOBRÉ učinit, a tím, že k tomu jedince přiměje (nebo jedinec skupinu), DOBRÉ učiní, uskuteční.
Tolik ke komunikaci živých tvorů všeobecně. Význam komunikace pro člověka a lidstvo si dovolím ponechat v rukávu jako trumf na později.


Podstata a účel Boha je dalším předmětem mého – našeho zkoumání. Tak tedy především: Proč Boha máme (tedy ti z nás, kteří jej mají, počítaje v to ty, kteří mají víru či povědomí o víře, ale její objekt nenazývají Bohem – já tak v dalším textu činit budu a zahrnuji je také)? Proč Bůh vznikl, tedy proč vznikl pojem Bůh či objekt Bůh, něco, co my lidé vyznáváme a čemu přisuzujeme různé vlastnosti, schopnosti, tvary, projevy? Nemyslím proč a jak vzniknul Bůh, zda byl na počátku sám sobě slovem, nebo jestli je jen karmickým důsledkem výdechu sebe sama z vdechnutí sebe sama, nejde mi nyní o tu hatmatilku, kterou se různé civilizace a různá náboženství snaží provést svůj „studený start“ (termín označující start počítače z počátečního stavu, tzn. hardwarový reset nebo vypnutí / zapnutí. Odlišný je „teplý start“, „restart“ počítače víceméně softwarovou cestou [ctrl+alt+del], kdy neprobíhá např. inicializace a test paměti, nebo hledání periferií). Nechci ani vědět, proč je Bůh v mém srdci nebo kdekoliv jinde ve mě. Zajímá mne, proč jako společnost Boha máme, různými (často kontraproduktivními či směšnými) způsoby ho uctíváme, co nám Bůh dává, že si jej sami volíme?

Bůh je pro společnost především zdrojem pravdy, kterou buď zvěstuje sám (jako například v ohnivém keři), nebo kterou nechá zvěstovat své proroky (s postupem doby i bohové začali zaměstnávat sekretářky, zdá se. Nebo tiskové mluvčí? Nebo to možná souvisí s tím, že modernější proroci nechtěli nechat uctívat sami sebe. Málo sebedůvěry stát se Bohem?). Tato pravda obnáší samozřejmě mnoho mýtů, a v nich v jakési zárodečné fázi také určitý kodex, modus operandi, který tento Bůh nabízí či přikazuje svým ovečkám. Je zvláštní, že se tento kodex VŽDY setkává s odporem již zaběhlé společnosti, to znamená, že novověrci jsou (až na výjimky, jako např. u buddhistů) perzekuováni, obžalováváni z křivé víry, z víry ďábelské, barbarské, škodlivé. Takovou vlnu nevole způsobilo zavedení monoteismu v Egyptě, Achnaton, „sluha Atonův“ a manžel Nefertiti, se patrně snažil nahradit thébské božstvo Amona „svým“ Atonem a ovládnout tak egyptský pantheon, a tedy vládnout Egyptu nejen mocí světskou. Neuspěl, ačkoliv se svému bohu odevzdal natolik, že přestal věnovat pozornost ostatním záležitostem. Po jeho smrti byl kult tohoto boha vrácen zpět na nižsí stupně pantheonu, kde se nacházel i předtím. Stejně tak byli pronásledováni první křesťané. I muslimové, jejichž náboženství je relativně mladé, vedou svatou válku s nevěřícími psy.
Vidíme, že Bohové, respektive církve, se příliš v lásce nemají. Jistě je třeba za jejich spory vidět „globální velmocenskou a ideologickou politiku“ (to mohou říct jak komunisté, tak muslimové, i křesťané a patrně také vikingové, Římané, v podstatě kdokoliv se někdy nespokojil se zabíjením a przněním cizích národů, ale chtěl je taky ponížit natolik, že jim sebral jejich tmářské pověry). Ale bojovat proti sobě by církve těchto bohů nemohly, kdyby se nenáviděla pouze božstva. K rozpoutání války je třeba vzbudit nenávist v lidech. A proto se vracíme k božským kodexům, Desateru a Tripitace a všem podobným (většinou) písemným zákoníkům. Skrze ně Bůh sděluje svému lidu, co je správné konat, případně co je nesprávné, tedy trestné konat.

Zde bych si dovolil malou odbočku: ano, to co není v souladu s Boží vůlí je ve většině řádů a civilizací trestné. Samo trestní právo, či sám zákon a soud, jakkoliv jsou mocí světskou (a myslím, že v převážné většině kultur vždy světskou mocí byly), nacházejí kořeny svého práva právě u Boha. Je na jednu stranu trapné, ale na druhou stranu naopak velice archetypální, uvědomit si, že ačkoliv se náš věk posmívá tmářskému starověku, ve kterém existovali vládci, kteří se považovali za děti bohů a prohlašovali se jimi, současní prezidenti a předsedové vlád, nejmocnější muži našich zemí, jsou voleni v souladu s právem Božím, nebo s právem z Boha pocházejícím – samo právo se totiž z práva Božího vyvinulo a dovolává se jej, tedy jsou opět „z Boží vůle“ vládci. Ještě pikantnější na tom je, že většina dnešní evropské společnosti na nějakého křesťanského Boha pěkně kašle, a nedovede si představit, že by měla platit desátek církvi a devátek pánům, a tak radši platí desátek a devátek (celkem cca. 22%) za každou zakoupenou věc, která není uznána jako nezbytně nutná, za ty nutné pak dvacátek (5%), „třetěk“ (30-40%) platíme na dani z příjmu, o podílu peněz zaplaceném na ceně pohonných hmot, cigaret, kávy, alkoholu ani nemluvě (zde se dostáváme ke středověkem podle mého nikdy neatakované hranici daně z něčeho kolem 9/10). Prostě nejsme žádní pámbíčkářští tmáři. Neplatíme desátky a jsme volnomyšlenkáři, jenom pozor, nezapomenout nacpat většinu svých prostředků státu a neporušit náhodou nějaký křesťanský zákon, třeba nepojmout dvě ženy).
No dobrá, dobrá, přece jen i já jako člověk nad současným právem blinkající musím uznat, že některé zákony se už vlivu křesťanské církve poněkud vymkly (ačkoliv vlastně ne až tolik, jenom jsou o něco napřed): například už je přípustný rozvod, nesezdané soužití, soužití homosexuálních jedinců, osmnáctiletá děvčata už mohou beze strachu před zákonem prostituovat, prostě určitého pokroku dosaženo bylo. Ale stejně – bigamie a polygamie, ačkoliv možná by v některých případech byla ekonomicky i sociálně přínosná pro všechny zúčastněné, je zakázána, a tak je pěstována víceméně undergroundově, když nakonec potřeby převýší dovolené. Jsme tedy neustále, i my bezvěrci, dokonce i ti, kteří žili v té tolik „jiné“ a podle vlastního smýšlení „pokrokové“ socialistické společnosti, pořád poměrně pevně v otěžích křesťanských přikázání, a nejen jich, ale i s přikázáními nesouvisejících a často pouze církví vydedukovaných „pseudopřikázání“. Na toto vše si stěžuji v podstatě jen pro to, abych dokázal, jak neuvěřitelně mnoho je celá západní civilizace dodnes určována biblí, kterou mnozí z nás ani neznají (stejně jako právo, které nezná ABSOLUTNĚ NIKDO).

Dobrá, Bůh tedy svému národu sděluje, co od něj čeká, jaké má na něj požadavky, jak se má v jeho gesci chovat jednotlivec i národ, aby je nemusel stihnout konečný trest. Avšak, jak už bylo naznačeno, Bůh sděluje, ovšem kněz interpretuje. Díky usilovné práci některých kněží, kteří neváhají Boha uctívat i tím, že začnou za něj myslet a vykládat jeho pravidla tak jak by je určitě vyložil i On (pokud by byl kněžím, ovšem), se vlastně původní přikázání a principy začínají vyvíjet spolu se společností. Někdy směrem k debilitě, někdy směrem k modernizaci, v úzkém vztahu k aktuálním a budoucím potřebám společnosti. V podstatě se dá předjímat, že úchylné úpravy původního Božího slova, či jejich aproximace současným potřebám a podmínkám, které inklinují k již zmíněné debilitě (jako např. prodávání odpustků, inkvizice na základě smrtelných důkazů či práva útrpného, atp.) prostě v delším období neobstojí, neboť počet postižených přeroste počet zmagořilých a dojde k jisté revoluci ve víře. Nová nomenklatura, aby obstála, se prostě musí volání po lepším výkladu Božích zásad podřídit, nebo mu po nějaký čas (dost pro život jednoho papeže, ale historicky stejně jen po krátkou dobu) čelit brutalitou, silou, perzekucí.
Bůh, respektive společenská představa o Něm a oficiální interpretace Jeho zámyslů, se tedy také vyvíjí. Nijak razantně, obvykle méně přelomově a drasticky, než se mění například ekonomika této společnosti, ale přesto vykazuje vývoj se všemi důsledky vývoje. Má svůj páteřní vývoj, má svá slepá ramena i ramena, která se od kmene oddělí a vytvoří nějaký jiný, odlišný systém. Opovažuji se tvrdit, že všechna náboženství světa, od těch prvotních, primitivních (pokud taková byla) až po naši Hi-Tec mormonskou scientologii, jsou vlastně jen odnože jednoho, velice jednoduchého náboženství, které si dovolím pracovně pojmenovat náboženstvím „proboha-člověče-nebuď-ve-vztahu-ke-svým-bližním-a-k-sobě-samému-stejně-jako-ke-vší-obklopující-živé-i-neživé-přírodě-prostě-nebuď-úplným-pitomcem-a-nenič-co-nemusíš“. Všechny otázky mystiky, gnose, genese, to jsou jenom „cukrátka“ pro člověka, aby mu takto samozřejmě definovaný cíl připadl co nejzajímavější, co nejtajemnější, a mimochodem aby jej museli vykládat jen zasvěcenci. Vždyť co by to bylo za pravdu, neřkuli Svatou pravdu, kdyby ji mohl myslet každý idiot, dokonce třeba idiot neregistrovaný establishmentem jako jedinec, který smí nejen myslet, ale který právě smí myslet i tuto pravdu.
Jsme tedy jistě svědky vývoje názorů Boha. Toho „našeho“ i těch „jiných“, například boha islámského, židovského (zde je mi krásnou ilustrací epizoda z knihy fyzika Feynmana, mimochodem jednoho z otců americké atomové pumy. Jednou za ním přišli studenti teologie, tedy judaismu, a ptali se jej na rozličné věci. Fyzik byl potěšen jejich zájmem, v euforii z toho, že i studenti těchto prastarých náboženských textů a dogmat mohou mít zájem o nejaktuálnější dění ve vědě, jim zodpovídal všechny jejich dotazy. Úsměv mu začal tuhnout teprve ve chvíli, kdy mu teologové prozradili, že se na věci ohledně fyziky ptají jenom poroto, aby s konečnou platností mohli židovstvu zakázat o šábesu používat elektřinu. Vskutku pokrok!). Náš Bůh například během dvou tisíc let od příchodu Jeho Syna zrušil některé pasáže ve své Svaté knize, pomocí koncilu vysokých kněží nastolil Věčný ráj a Věčné peklo jako konečný, neoddiskutovatelný konec pozemského života, povolil v rámci milování svého bližního zabíjet jak muslimy, tak asiaty, a také navrhnul potupně šikanovat Židy. Postupem doby povolil sex a statky svým služebníkům a pastýřům svých stád, pak přimhouřil oči nad již zmiňovaným rozvodem, penězoměnectvím, posvětil celníky, přestal vraždit čarodějnice a povolil zotročovat negry.

A nyní tedy, po mnohomluvném úvodu, k mému výše zmiňovanému „trumfu v rukávu“, kterým je význam komunikace pro lidstvo, potažmo i pro Boha.
Komunikace, diskurs, umožňuje lidstvu vytvářet, upravovat a hodnotit názory na to, co je Bůh a co není, co je dobré a co je zlé, jednoduše „co by se mělo“ a „co spíš ani ne“. Je to proces pomalý, sama společnost vykazuje (pokud pohled oprostíme od ekonomického, historického a módního smetí) velkou, velikou setrvačnost (zaplať pánbůh), tedy i její potřeba nových názorů na nové věci je poměrně málo dynamická (pokud ovšem nechceme vymýšlet způsoby, jak nahradit modlitbu vysláním družice se zlatou deskou plnou nesmyslných obrazců, či jak správně ekumenicky vykládat mobilní telefon – má biblický význam úst, sluchu, leviathana, anděla nebeského?), a tedy vývoj skutečně důležitých názorů probíhá postupným jejich tříbením, které má tyto fáze:

1. vznik problému: Někdo doplácí na interpretaci Božských pravidel
2. indikace problému: Počet takto postižených roste a jejich nasranost také
3. komparace problému: establishmet (církev) se snaží tento problém potlačit, odkázat na Božskou podstatu pravidel, která postiženým ztrpčují či znemožňují život
4. pokud toto pomůže, tedy je-li establishment a jeho zásady silnější než skupina postižených, vývoj končí a můžeme si odškrtnout další slepou vývojovou větev;
pokud se naopak rozzlobená skupina ukáže silnější, akčnější, bližší většinové náladě, pokud se prosadí, buď donutí původní establishment ke změně názorů (osvícenosti), nebo jej nahradí svým establishmentem (revoluce), případně sebere své stoupence a vypadne jinam (protestantská emigrace).
5. společnost chvíli funguje jakoby lépe, načež zase někdo začne dělat něco, na co establishment buď nemyslel nebo si takové jednání nedokázal připustit, a cyklus se opakuje.

Tento uvedený algoritmus se uplatňuje nejen v náboženství, ale i v politice a ekonomice. Vím, že se mnou málokdo bude chtít souhlasit, ale prohlašuji zde, že politika a ekonomika jsou (stejně jako každá jiná interpretace moci) jenom bratříčci náboženství, někde starší, někde mladší, někde silnější, někde podružnější.

Opravdová pravda o dobru pro člověka a společnost, tedy náboženské dogma, dogma legislativní či ekonomické (všechna spolu úzce souvisí), jsou tedy čistými produkty diskursů, lidské komunikace, během a pomocí které jednotlivci, zájmové skupiny, národy a další a další množiny lidí i lidstvo jako celek vyjadřuje svůj názor na tento svět, své vize světa příštího, hodnocení názorů ostatních, jak minulých, tak současných i potencionálních budoucích.
Dobrá, říkáte si možná. Kam se ale vytratil Bůh, ten, kdo pravdy zvěstuje, ten u koho jsou? Nebojte. Nikam. Obývá v poklidu svá nebesa, a pomocí vnuknutí, inspirací, snů a dalších hrátek zažíhá lidi a vysílá je do boje za jejich osobní názor, prosazování jejich vidění světa, morálky, dobra, života, univerza a tak vůbec (Stopařův průvodce po Galaxii). Ví, že diktovat člověku či lidstvu něco, co nechce, nebo něco, na co nepřijde samo, co samo nepřijme za své, je zbytečné.

Diskurs je tedy hledáním Boha jako prapodstaty dobra a tím také prapodstaty bytí, nejen pro lidstvo, ale i pro Boha samotného, ať už má podobu primitivního ducha, či vznešeného vládce pantheonu, či nejvyššího trojjediného, či jakéhokoliv jiného (a že jich ještě bude, než se lidstvo opět vrátí k náboženství „proboha-člověče-nebuď...“, jak jsem jej pojmenoval výše).

Ještě jednou upozorňuji Otce, Syna i Ducha svatého, stejně jako všechny jejich inkvizitory, že jsem se zde nezabýval niternou povahou Boha, jak jej vnímáme ve svých srdcích a jak s ním rozmlouváme či obcujeme. Postihuji tolika Boha obecného, toho, co z něj platí jaksi obecně, toho, kterého popisujeme ostatním a jakém je přesvědčujeme či informujeme, jakého jim zvěstujeme.

Dík.

-JK-