Úvod
Seminář 2002
Diskurs a racionalita

Diskurs a racionalita

  Dana Dostálková   11. prosince 2003   Ukázat komentáře

Dana Dostálková

Diskurs a racionalita

... ve všehomíru nemůže být řád, protože by to byla urážka svobodné vůle boží a její všemocnosti.
U.Eco: Jméno růže

Přečetla jsem si Foucaultův Řád diskursu a bylo to pro mě čtení náročné, ale nesmírně zajímavé, a vynaloženého času a úsilí rozhodně nelituji. Alespoň pro mě jde o nový a překvapivý pohled na věci, které člověk považuje za jasné, zřejmé a natolik nepochybné, že ho vůbec nenapadne se přemýšlením o nich dále zabývat. To je něco, co mě oslovuje a přitahuje. Zaujalo mě to natolik, že jsem se rozhodla zapojit se do hry a Foucaultův text zopakovat, okomentovat a převyprávět tak, jak se mi ho podařilo pochopit a jak mě zaujal.

Foucault zkoumá a objevuje diskurs neboli promluvu nikoli z hlediska obsahu, ale zabývá se lidským promlouváním v jeho hmotné skutečnosti pronesené nebo napsané věci. Upozorňuje na skutečnost, že toto promlouvání, produkce diskursu, je společností kontrolováno, organizováno a omezováno, a zabývá se tím, jak dalece tyto zákonitosti a pravidla diskursu ovlivňují obsah promlouvání. Upozorňuje na skutečnost, že při poznávání je poznávacímu subjektu vnucována určitá pozice, určitý pohled a určitá funkce, objevuje nesamozřejmost a umělost kategorií jako je autor a obor nebo disciplína, které běžně považujeme za zdroj tvorby diskursů, ale stejnou měrou mají i funkci omezující a donucující. Přitom se dotýká a zpochybňuje věci tak samozřejmé, jako je hranice mezi rozumem a šílenstvím nebo lidská vůle po pravdě, vůle pravdu najít a vyslovit.

Zajímavé mi připadá místo, zabývající se hledáním souvislostí mezi těmito systémy omezování a kontroly rozpravy a filosofickým myšlením. Staví tu otázku, zda se filosofická témata neodvozují od těchto systémů tím, že hledají nějakou ideální pravdu jako zákon diskursu a nějakou imanentní racionalitu jako princip odvíjení diskursu a odvození teorie poznání, která slibuje poskytnout pravdu jen za cenu touhy po pravdě samotné a jen za cenu moci myslet si ji. Foucault upozorňuje na tendenci vnímat promlouvání jako most mezi myšlenkou a řečí, jako by mělo jít jen o myšlenku zviditelněnou slovy nebo naopak struktury jazyka produkující jakýsi účinek smyslu. To označuje jako vypouštění skutečnosti diskursu ve filosofickém myšlení a zabývá se souvislostmi tohoto děje. Za jednu z příčin označuje zavedení tématu zakládajícího subjektu, který svými záměry dodává ducha prázdným formám jazyka, aniž by přitom musel postupovat jedinečnou instancí diskursu, a tématu původní zkušenosti, předpokládající, že před vznikem myšlení obíhaly světem jakési předběžné významy, dávající nám svět k dispozici a otevírající ho jakémusi primitivnímu poznání a zakládající možnost o světě mluvit, označovat ho a pojmenovávat, posuzovat ho a poznávat v podobě pravdy. Z tohoto hlediska by pak byl pak diskurs pouhou četbou smyslu věcí.

Mezi metodologické požadavky, které umožňují osvobození promlouvání od společenského omezování, zařazuje Foucault přijetí principu diskontinuity diskursu – není nutné si představovat, že světem probíhá a obchvacuje ho cosi nevysloveného nebo nemyšleného, co by bylo nutno vyřknout nebo myslit. Promluvy jsou diskontinuitní události, které se navzájem kříží, někdy se střetávají, ale zároveň se často neznají nebo vylučují.

Za důležitou považuji myšlenku nenechat diskurs rozplynout ve hře předem daných významů: nepředstavovat si, že k nám svět obrací čitelnou tvář, kterou nám postačí jen rozluštit. Svět není pomocníkem naší znalosti, neexistuje zde předdiskursivní prozřetelnost, která by svět pro nás uspořádala. Promlouvání je třeba vnímat jako násilí, které působíme věcem, v každém případě jako jistou praxi, kterou jim vnucujeme. Právě v této naší činnosti, v průběhu události diskursu, při našem promlouvání, nacházejí věci princip své pravidelnosti. Pravidlo vnějškovosti nám potom zakazuje postupovat od diskursu k jeho vnitřnímu skrytému jádru, nýbrž zabývat se diskursem samotným, jeho objevením, pravidelností a vnějšími podmínkami, které ho umožňují.

Těmito požadavky se Faucoult staví proti základním pojmům tradičních dějin myšlení, jako je tvorba, jedinečnost, původnost, význam. Proti nim staví pojmy události, série, pravidelnosti a možnosti jako východiska nové analýzy. Vidí historii jako množství jednotlivých událostí náležejících do různých sérií , mající svou pravidelnost a meze pravděpodobnosti svého výskytu. To staví proti vidění událostí jako hry příčin a důsledků v jednotě homogenního nebo přísně strukturalizovaného bytí. Tím vzniká nová filosofie události, která ruší pouta mechanické kauzality nebo ideální nutnosti a zavádí do produkce událostí nahodilost jako kategorii. Dochází k posunu v tom, že pracujeme nikoli s představami, jež mohou být za diskursy, nýbrž s diskursy jako pravidelnými a odlišnými sériemi událostí, čímž zavádíme do myšlení náhodu, diskontinuitu a materiálno proti tradiční formě historie pojímané jako kontinuální odvíjení jakési ideální nutnosti.Tím se nám objevuje a nastoluje filosofie jako neohraničený úkol na bázi nekonečného horizontu, téma opakujícího se tázání, filosofie jako nekonečného úkolu spojeného s historií naší racionality.

V předchozím zkoumání a hledání se objevuje myšlenka, že racionalita není vlastností světa, ale něčím, co do poznávání světa vkládá sám člověk jako vlastnost bytostně lidskou. Racionalita je naším způsobem chápání a vnímání světa, který je nám natolik vlastní, že z něj chceme vytvořit systém uspořádání všeho, což ovšem v sobě skrývá nebezpečí. I když lidská schopnost myšlení a rozumového poznání je nepochybně důležitá a přínosná, je zavádějící povýšit ji na jediný a jedině správný princip všehomíra. V této souvislosti mi připadá zajímavé, že věci nejvzácnější, nejvíce ceněné a nejvnitřněji lidské jsou záležitosti iracionální – láska a citové vztahy mezi lidmi, víra, naděje, humor a smích, všechno to, bez čeho by život pro člověka ztratil smysl, a co přitom je rozumem nepostižitelné, nezachytitelné a nedefinovatelné.

Dana Dostálková, červenec 2002

blog comments powered by Disqus