Úvod
Seminář 2001
Moderna a postmoderna

Moderna a postmoderna

  Dana Dostálková   11. prosince 2003   Ukázat komentáře

Dana Dostálková

Moderna a postmoderna

„Já věřím, věřím, horoucně věřím, že je pravda a že ji člověk poznává. Bylo by bláznivé myslit si, že je pravda jen k tomu, aby ji člověk nepoznal. Poznává ji, ano; ale kdo? Já nebo ty, nebo snad každý? Já věřím, že každý má na ní podíl, i ten kdo říká ano, i ten, kdo říká ne. Kdyby se ti dva spojili a rozuměli si, vznikla by tím celá pravda. Ano a ne se nedá ovšem spojit, ale lidé se vždycky mohou spojit, je více pravdy v lidech nežli ve slovech. Mám víc smyslu pro lidi nežli pro jejich pravdy, ale i v tom je víra, Josefe Arimatejský, i k tomu je třeba udržovat se v nadšení a vytržení. Já věřím. Naprosto nepochybně věřím. Ale co je pravda?"
(Karel Čapek: Kniha apokryfů)

S jistým odstupem jsem se odhodlala k tomu, abych se pokusila shrnout to, co se mi podařilo pochopit jako vyjádření pojmů moderna a postmoderna, tedy něčeho, co pro mě v okamžiku, kdy jsem měla poprvé v ruce (respektive na monitoru) pozvánku na filosofický seminář v Horní Blatné, bylo něco zcela neznámého a poněkud budícího nedůvěru. Celkem přirozeně mě hned na začátku zarazila nejasnost a rozporuplnost obou výše uvedených pojmů: je zavádějící pojmenovat jakoukoli dobu jako „moderní“ v jiném smyslu, než jako vyjádření její novosti a současnosti. Modernost čehokoli není stálým znakem, ale znakem vyjadřujícím časovost, vztah k současnosti. A v tomto smyslu je postmoderní cosi, co následuje po moderním, co tedy v daném okamžiku neexistuje, neboť to přichází až po moderním neboli současném. Označit cokoli jako postmoderní vyjadřuje náš vztah do budoucna, mluvíme o něčem, co následuje po současném, aktuálním. V okamžiku, kdy se postmoderní stane skutečným, stává se zároveň moderním… Proto jsou pro mne tyto pojmy velice zajímavé z hlediska svého vzniku a svých tvůrců. Ukazují na silnou vazbu jejich autorů k tomu, co je jejich moderna, tak silnou, že přestávají vnímat relativnost tohoto pojmu. Není pro ně jiná moderna než ta jejich! Ačkoli pro každého člověka v kterékoli době existuje a existovala jeho moderna, jeho vnímání něčeho jako současného a aktuálního. Pojem postmoderna pak už svou volbou ve mně vyvolává silný pocit odmítnutí, odtažení se od čehosi, co je natolik nové, že je to zřejmě pro pojmenovávajícího vnitřně nepřijatelné. Tak ostatně vyznívají i texty Baumana a Lyotarda, kteří sice postmodernu „objevují“ a pojmenovávají, ale zároveň je pro ně rozloučení s nadějemi moderního univerzálního projektu jasně tíživé a traumatizující. Člověk se stává svědkem tragedie selhání velkého lidského snu a velké víry, které ve mně budí účast i přes to, že onu víru nesdílím a nikdy jsem nesdílela.

Pokusím se shrnout to, jak jsem pochopila význam výše uvedených pojmů:

Jako modernu chápu období od doby osvícenství, dobu ústupu od náboženské víry směrem k víře v lidský rozum a racionalitu. Dobu, kdy byl člověk vlastní schopností rozumové úvahy tak fascinován, že ji začal považovat za neomezenou, zásadně dobrou a všezahrnující. Vše je rozumově poznatelné, vše je vysvětlitelné, všechno je možné převést na mechanistický model, odpovídající nakonec velmi názorně právě současnému stupni přírodních věd, výsledkům současných znalostí matematiky a soudobé Newtonovské fyziky. Cílem lidského intelektuálního hledání se stalo rozluštit tajemství světa ve snaze ovládnout přírodu pro blaho člověka a vytvořit lepší svět. Dobové myšlení charakterizuje víra v to, že lidské poznání je objektivní a lidskému rozumu dostupné. Také to, že lidské poznání je možné zvenčí, z hlediska objektivního, nezaujatého pozorovatele. Základem moderního chápání je předpoklad objektivního světa kolem nás. Moderní světový názor vychází z toho, že skutečnost má určitý řád a že lidský rozum je schopen tento řád rozpoznat, protože se projevuje v přírodních zákonech.
Postmoderní myšlení a filosofie je vlastně především útok na moderní osvícenský projekt, na jeho univerzální, absolutně platný charakter. Postmodernismus, tak jak ho chápu já, napadá všechny výše uvedené charakteristické znaky moderního projektu: univerzálnost, objektivitu a pokrokovost rozumového poznání, existenci objektivní reality, objektivního poznání a objektivně platných zákonů. Tak jako filosofie modernismu vychází ze soudobého poznání přírodních věd, je podle mého názoru i postmodernismus odrazem nečekaných, šokujících objevů především v matematice a fyzice. Vytvořením neeukleidovské geometrie, překonávající tradiční chápání prostoru, které bylo pro filosofy moderní doby zcela samozřejmé, a především fascinujícími objevy ve fyzice dochází k nutnému posunu vnímání hranic a podstaty lidského poznání. Z tohoto hlediska skutečně vnímám postmoderní filosofii v souvislosti s formulováním Einsteinovy teorie relativity, jako odraz tohoto objevu, který se nutně musel promítnout i do úvah o univerzální platnosti, poznatelnosti a přísné příčinné podmíněnosti našeho světa. Nechci tvrdit, že teorii relativity a ostatním objevům moderní fyziky nějak zvlášť rozumím, ale i to, co jsem z ní pochopila, mi připadá dost vzrušující a myslím, že to ovlivnilo mé myšlení a vztah k okolnímu světu velmi zřetelně. Zpochybnění absolutní platnosti takových kategorií, jako je čas a prostor, zrušení hranice mezi hmotou a energií, konstatování, že je nemožné s jistotou předpovídat chování elementárních částic (prostě to, že v určitém okamžiku zkoumání se dostaneme do situace, kde příčinné souvislosti ze samé podstaty věci neplatí), to jsou ohromující myšlenky, které ve svém důsledku musí zásadně ovlivnit pohled na svět, ve kterém žijeme (čtenářům s podrobnější znalostí fyziky se omlouvám za to, že nepochybně zmateně míchám mnohé dohromady – prostě jen věrně zachycuji, co jsem z této oblasti pochopila, aniž bych chtěla předstírat, že mé znalosti překračují rámec středoškolské fyziky). I tak mě to ohromuje! Svět nové fyziky se nesmírně liší od jednoduchého, statického a objektivního světa Newtonova.
Zdá se mi, že postmoderní myšlení a filosofie neobsahuje nic převratnějšího, než zpracování těchto objevů a poznatků do humanitních věd. Jako zásadní mi připadá myšlenka, že racionální poznávání světa nevychází z toho, že by svět byl založen na racionálních principech, ale že naopak svou racionalitu jako lidskou vlastnost vnášíme do iracionality toho, co prožíváme jako objektivní (nesmyslnost toho, co prožíváme). Snažila jsem se dobrat významu pojmu dekonstrukce, který se na semináři a v předepsané literatuře několikrát objevil a který mi připadal magicky nesrozumitelný. Dobrala jsem se toho, že postmoderní filosofové za dekonstrukci považují princip, vycházející z teorie literárního dekonstruktivismu, z myšlenky, že význam textu není obsažen v textu samém, nýbrž se objevuje teprve ve chvíli, kdy čtenář vstupuje do dialogu s textem. Z toho je odvozena myšlenka, že i v případě lidského poznání každý poznávající jedinec „vytváří“ skutečnost, se kterou přichází do styku. To znamená, že neexistuje žádný jednotný význam světa, žádný transcendentní střed veškeré skutečnosti. Dochází k posunu od objektivistického ke konstruktivistickému pohledu na svět. Nejde ani tak o stvoření, jako o tvoření. A svět sám není něčím, co má historii, ale sám je historií.
Postmodernismus odmítá klasické pojetí pravdy jako myšlení či jazyka zrcadlícího přírodu. Ruší jednotu světa, o niž usiloval osvícenský program. Tvrdí, že svět nemá žádný střed, ale jen různé názory a hlediska. Postmoderní myšlení odmítá omezovat pravdu na její racionální rozměr, čímž sesazuje lidský intelekt jako soudce pravdivosti. Nepřijímá osvícenské přesvědčení, že poznání je objektivní. Svět není jednoduše objektivní skutečností, která existuje a kterou lidé objevují a poznávají, skutečnost je relativní, neurčitá a spojená s účastí všech. Z toho vyplývá i nemožnost existence nezávislého poznávacího subjektu – práce vědců je stejně jako práce jiných lidí historicky a kulturně podmíněná a naše poznání je vždy neúplné. Naše chápání pravdy má svůj základ ve společenství, do kterého patříme. Tak jako existuje mnoho společenství, je nutně i mnoho různých pravd, které mohou existovat vedle sebe (první postmodernista byl zřejmě Karel Čapek, asi hlavně v Továrně na absolutno, ale co se týče zpochybnění příčinných souvislostí v lidském životě, tak třeba v mé oblíbené povídce Šlépěj z Božích muk). V tomto novém světě už čas nepostupuje jednoduše po přímce, to, co je vidět, nemusí být nutně skutečnost, a na to, co je logické, se nelze vždy spolehnout.
Z tohoto hlediska podle mě postmodernismus přináší změnu paradigmatu (abych uplatnila další nový, krásně zvukomalebný pojem, který jsem si odnesla z Horní Blatné). Postmoderní doba znamená konec „univerza“ – konec všeobsáhlého světového názoru. Tvrdí, že nepřicházíme do styku se světem, který objektivně existuje, ale spíš si svět vytváříme pomocí pojmů, které do něho přinášíme. Žádný jazyk nepředstavuje přesnou mapu světa. Jazyky jsou lidské společenské konvence, které mapují svět různými způsoby podle kontextu, v němž probíhá komunikace. Žijeme v symbolickém světě, ve společenské realitě, kterou vytváříme pomocí našeho společného jazyka. Protože svět nemůžeme vnímat bez struktur, které do něho přinášíme, nemůžeme své teorie a tvrzení měřit s objektivním, vnějším světem. Teorie, které vymýšlíme, naopak vytvářejí různé světy, jež obýváme.
Důležitým znakem sebestřednosti osvícenského světového názoru je víra v to, že jeho hodnoty (tedy hodnoty západní kultury), budou oceněny a převzaty všemi ostatními kulturami, které tento názor považuje za nižší a méněcenné. Jedině moderní, racionální osvícenský názor je zdrojem pravdy a pokroku! Možná že právě toto stanovisko je podstatou toho, co je dnes pojmenováváno jako globalizace a co vyvolává takovou vlnu odporu. Přiznám se, že sama s tímto pojmem mám potíž, nedaří se mi ho nějak uchopit a pochopit. Asi jsem schopná globalizaci vnímat jako prosazování ideálů západní kultury jako jediných možných a správných pro všechny. Z tohoto hlediska i chápu odpor proti ní (přesto mi rozbíjení výloh u MacDonaldu a házení dlažebních kostek po policistech připadá přinejmenším jako šokující nedostatek fantazie).Zdá se mi docela blízká a sympatická myšlenka, že různé skupiny lidí vytvářejí různé příběhy o světě, s nímž přicházejí do styku. Tito lidé ve skutečnosti žijí v různých světech, pokud jde o základní otázky osobní identity, času a prostoru. Nic nepochopitelného v době po Einsteinovi, ne?
Rozhodně postmoderní situaci nevidím jako projev selhání humanitních věd , ale selhání a opuštění jednoho určitého, dost zjednodušujícího pojetí těchto věd. Smysl sociologie, psychologie a historie přece není popřen odmítnutím univerzálního projektu moderní doby! Je jenom popřením víry ve všemohoucnost rozumu a racionalistického pohledu na svět. A k této krizi jednoho určitého pojetí humanitních věd nedochází na rozdíl od neomylného poznání přírodních věd, ale právě jako důsledek rozvoje přírodních věd, které objevují hranice vlastního poznání, hranice lidského rozumu.
Především si nemyslím, že by postmoderní myšlení přinášelo konec filosofie, kterou chápu jako lidské hledání odpovědí na základní otázky – kdo jsme a odkud a kam jdeme. Z těchto otázek se pak odvíjí hledání smyslu života, pravdy a správnosti našeho chování. Z tohoto hlediska nepřináší postmoderní stanovisko nic jiného než výše zmíněnou změnu paradigmatu od jednoduchého a jednotného směrem ke složitějšímu a mnohotvárnému. Přináší ve své mnohosti nové pohledy a možnosti, překonání dřívějších hranic.
Jako výstižnou představu postmodernismu vidím jeho odmítnutí univerzálního příběhu, jehož prosazení ve svém důsledku brání tomu, aby se jednotliví lidé stali autory a vypravěči svých vlastních malých příběhů. Důsledky praktického provedení moderního projektu jsme mohli koneckonců zažít na vlastní kůži a alespoň pro mě to byl zážitek dost odpudivý. Rozhodně mám v úmyslu si nadále vášnivě hájit právo na svůj možná malý a omylný, ale vlastní a osobní příběh.

Použitá literatura
Kromě literatury, předepsané k semináři, jsem opisovala především z následujících publikací:
Hans Joachim Stoerig: Malé dějiny filozofie
Stanley J. Grenz: Úvod do postmodernismu

blog comments powered by Disqus