Michal Maglia
Tak a tak bych chtěl chvíli mluvit
Vzdálenost slov od věcí představuje naši vzdálenost od věcí a dějů. S věcmi zacházíme, v dějích jsme, ale naše myšlení (slova) jsou někde jinde, ne úplně tam. Takže se pozorujeme a komentujeme se (ne navzájem, ale sami sebe). Mohli bychom se podívat na to, jak by to vypadalo, kdybychom byli úplně u sebe, úplně sebou a naopak úplně jinde, úplně pryč od sebe. Budou to dva extrémy a myslím, že naše myšlení se pohybuje blízko středu mezi nimi.
Čili 1. extrém
Kdybychom byli úplně u sebe a řekli slovo o věci, ta věc by tu najednou fyzicky byla. Řekli bychom nějaký děj a věci by se zároveň podle něj pohybovaly. Možná bychom ani mluvit nemohli, protože jakmile bychom na nějakou věc pomyslili, hned bychom se jí stali. Možná, že kdyby naše myšlení, slova a tělo byly totéž, byli bychom věcí. To tak nejspíš.
2. extrém
Naopak se vzdálíme od všech věcí i od našeho těla, které je taky věc. Chvíli je tma, ale pak si na něco vzpomeneme a je to tu. Ale je to lehké, nic to neváží, „je to jen slovo.“ Zmizí ochotně, jakmile si vzpomeneme na něco jiného. Myslím na tričko, ale necítím ho na sobě. Vůbec nic necítím, protože nemám tělo, jen na něco myslím. Ale ne, je to vlastně obráceně. Věci nezlehkly, to já se k nim se svým tělem nemusím vláčet. Můžu ke každé úplně volně, věci jsou na místě. Nemohu být sice na více místech najednou, ale ke každé věci mohu hned, i když jsou hodně vzdálené. Takhle jsme neviditelní, ale sami vidíme.
Člověk v situaci, to je jeho tělo někde umístěné a to, co si o tom ten člověk myslí, což není vidět. Když myslí na něco úplně jiného, „je duchem nepřítomen.“ Když se setkají dva lidé, je to také tak. Nejprve se setkají těly a takzvaně se seznámí. Třeba si spolu sednou a jsou tam spolu, ale zatím jen v tom, co je vidět. Pokud si chtějí rozumět, chtějí se vlastně setkat i tam, kde jsou každý z nich sami od sebe vzdáleni, neboli v tom, co není vidět. Když se tam najdou, tak si porozuměli. „Rád tě vidím“ neznamená „Rád se na tebe dívám“, ale zahrnuje obojí: tělo, které poznávám, a příslib toho neviditelného setkání. Dva lidé si porozumí, našli se, ale nic se nezhmotní, stále to není vidět, proto to ujišťování i žárlivost. Těla spolu mohou zůstat, to neviditelné se rozejde, to je pak odcizení. Co je samota, a to i za přítomnosti mnoha těl, je zřejmé.
Už by se chtělo říct: A k čemu ta těla? Ale to je právě to, že my nemůžeme ze situace uniknout. Provozovat neviditelné bez viditelného není možné. Bez hlasivek, vzduchu a uší bychom si nemohli povídat, bez rukou gestikulovat. Prostě abychom byli spolu v tom celém smyslu, musím tu svojí nádheru a hlavně ostudu přivléct sebou. Telefon je takové šidítko a la 2. extrém, proto do něj hodně lidí říká, co by jinak neřekli a i jinak se chovají podivně.
Neviditelné je tu na základě viditelného, viditelné do neviditelného ukazuje, protože skoro všechno něco znamená. Věci, které nemají vůbec žádný význam jsou absurdní, protože tu sice jsou, ale jen v tom viditelném smyslu. Na takovou věc hledíme a hledíme a nedaří se nám ji osmyslnit. Leží tam, ale zůstává jaksi vně, vně smyslu.
Zajímavé je, že je to i naopak. Že něco neviditelného je příčinou něčeho viditelného. Například: láska vzbuzuje touhu, stud rdění, tréma pocení a deprese vředy. To jsou samé věci mimoděčné. Končím otázkou.
Je umělecké dílo cíleným zhmotněním neviditelných věcí, zachycováním těchto věcí do viditelných?
Toto je volné pokračování Tak a tak bych chtěl chvíli mluvit.
Tři druhy lidí podle postoje ke vzdálenosti slov od věcí
1) Věřím nebo se to většinou nevědomky předpokládá, že slova, která říkám, a věci, o kterých mluvím, jednou jsou. Znáte tu upřímnou bodrost vesničanů? Takoví lidé jsou dobří.
2) Člověk se sice v mnoha oblastech pohybuje jen ve slovech, „se zemí“ ho ale spojuje nějaká jistota, o které je přesvědčen, že slovo a to, o čem mluví jsou identické, jedno jsou. Takový středobod jeho světa řadí poletující slova (oblasti, v kterých se pohybuje pouze ve slovech) do dosti zřetelných drah a siločar. Neví o vzdálenosti slov od věcí, vždyť by musel popřít to, v čem má jasno. Těm volným slovům prostě nevěří nebo je považuje za méně důležitá. Takový člověk je horší. Tváří se sice často svobodně, ale svoji pravdu má a tu mu nikdo neveme. Nepřítomnost toho, čemu věří, ve svých slovech ho ruší a přesvědčuje ostatní a hlavně sebe nekalými způsoby: strašením, autoritou, vyšším věkem, sugestivní gestikulací, emoargumenty. Nedaří se mu mluvit pravdu, i když ji přeci zná. Někdy také zafilozofuje o tom, že pravda je nezdělitelná.
3) A pak jsou tu ti, kteří zažívají vzdálenost slov od věcí u všech slov a věcí. Ti jsou nejlepší. Jejich nezakotvenost jim umožňuje mluvit pravdu. O vzdálenosti slov od věcí vědí, a tak mohou věřit svým vlastním slovům. Uvěřili slovům, že jsou pravdivá sama o sobě a věci jsou někde jinde. Kdo mluví pravdu, ten nelže. Mluvit pradvu je možné.
Natvrdo
Mé vědomí se neodehrává v mé hlavě. Vědomí je prostor jiný než fyzický, ale je. V tomto prostoru se vyskytují skutečnosti a děje (věci), které mohu a mám poznávat. Nejsou moje v mé hlavě, jsou tam v tom prostoru i beze mě. Když zemřu přestávám se jich účastnit. Je tam odpuštění, prominutí, stud, zlost, poděkování, nevina, vina, slušnost, zrada, odpovědnost, vlastnictví, z hudby to, co se nám na ní líbí a další věci. Nejsou tam jen jako skutečnosti, mnoho z nich fungují jako děje, stávají se, tzn. že i v tomto prostoru je pohyb. Tento prostor je pro všechny lidi společný (co do intenzity) asi tak srovnatelně jako prostor fyzický, ovšem není vidět. Jenom moje jsou mé myšlenky a průšvihy, které jsem nikomu neřekl. Jsou tam mezi těmi neviditelnými věcmi. Ty věci uvádíme těmi myšlenkami do vztahů a to také dělá každý sám pro sebe.
Rituály chtějí lidé buď demostrovat (učinit neviditelné zjevným) to, co se v neviditelném stalo, nebo chtějí rituálem dokonce nějakou změnu v neviditelném přivodit: zasnoubení, svatba, přípitek, předání klíče od domu (převod vlastnictví), laškovné mrknutí okem.
Prostor fyzický a prostor vědomí nemají ohraničení, tedy jenom jedno. A tím je hranice mezi nimi. To nemění nic na tom, že člověk se v obou nalézá vždycky někde. Tu hranici prožíváme naším tělem, které je zároveň já, ale už je i věcí (Tak a tak...). Hrajeme na hudební nástroj fyzicky a odezva je v oblasti vědomí. Opačný směr má komponování hudby (psaní not), tesání do kamene, tvorba vůbec i Kristus.