Část 1 (díl první) – doplnění témat 1 až 4 z dopisu z 30.6.
Téma 5
Řeší Buberův přístup způsob chování člověka „tváří v tvář zániku“(M.M.) ?
Troufám si tvrdit, že nezávisle na existenci Boha, nabízí Buberův přístup překonání existenciální samoty, která je údělem individuálního vědomí (tj.člověka ve světě Já-Ono). V „Polemice laika“ jsem si dovolil nesouhlasit s Machovcovo identifikací všeho zlého v individualizaci jednotlivců a považovat za úkol „nových Janů Křtitelů“ nabídku jednotlivci na návrat do lidské pospolitosti na vyšší úrovni, než která vedla k jeho vyčlenění, ne k návratu do stáda. Takovou nabídkou může být přijetí světa Já-Ty. Návrat odindividualizováním jednotlivce je nepochopením těch, kdo zaměňují ducha s intelektem a vidí v něm parazita přírody – v něm, který je spíše jejím nekrásnějším květem (třebaže vystaven všemožným nemocem) (M.B.s.23). Myslím že i v Buberově pojetí je duch také (ve svém lidském projevu – M.B.s.34) produktem individualizace člověka (vyjádřeno předmětnou řečí M.Machovce). Genezí Ty – Já – Já – Ono na příkladech „primitivních národů“ a na vývoji dítěte, a na příkladech vzájemného působení protějšků bezprostředního vztahu, dokládá Buber vznešenou melancholii našeho údělu (M.B.s.17, s.22) – výsledkem vzniku a jednání individualizovaného člověka, tj. výsledkem setkání s „Ty“, jsou věci jako duchovní výtvory ve světě Já-Ono Vědomí život člověka je něčím, co povstalo na úsvitu dějin … vědomí život znamená, že kosmické dění se vrací k duchu v podobě lidského dění. Duch se projevuje v čase jako výtvor, ano, jako vedlejší výtvor přírody, a přece je to právě on, který ji bezčasově objímá (M.B.s.22).
Část 2 (díl druhý)
Úvod
V části 1, kterou jsem Vám rozeslal 30.6.1999, jsem se pokusil si vyložit Buberův princip. Přitom jsem vycházel zhruba z prvního dílu „bílé knihy“ a po doplnění tématem 5 jsem snad to hlavní nadšení i pochybnosti z tohoto dílu vyčerpal. Musím si přiznat, že obecně platné poselství jsem se snažil najít pokud možno při zachování mně vlastního ateistického přístupu, tedy nevyzdvihováním těch myšlenek, které souvisí s Buberovou hlubokou vírou v Boha. Přesto jsem doufám Buberův princip nezkreslil. Myslím, že diskuse by mohla ukázat „nosnost“ principu dvou světů Já-Ty a Já-Ono i pro „poučené“ ateisty a asi by vedla k úpravám Buberovy filosofie. Díky své hluboké humanitní nevzdělanosti nevím, v jakém poměru jsou nevěřící a věřící velikáni lidského rodu, ale například Buberův současník Žid Sigmund (pův.Sigismund) Freud sám sebe označoval za ateistu, takže ateistická nosnost principu by byla významná nejen pro mě. Dále k podpoře obecnějšího (nejen teologického) významu mohu citovat výrok Maxe Broda z r.1960: „Na Buberovi lze stavět, i když s ním člověk v mnoha jednotlivostech nesouhlasí (uvedeno na str.132 v malé monografii Gerhard Wehr: BUBER 1968, překl.1995, vyd.Votobia). Ze stejného zdroje (str.70) lze uvést i výrok Arno Anzenbachera z r.1965 k principu: „Vůči poznatelnému světu, v němž se lze orientovat, stojí člověk v odstupu a odcizení. Je pro něj světem předmětů, jež může poznat a využít, a on sám se v něm nachází jako předmět mezi předměty. Je to pouze zdánlivý svět, a člověk v něm není skutečným člověkem. Úkolem člověka je postoupit směrem k realitě. Zde není racionálního přístupu.“
G.Wehr shrnuje na str.78: V prvním díle JÁ A TY M.Buber ukázal, že stvořený svět projevuje svou povahu v setkání; ve druhém díle M.Buber odpovídá, jak je to se světem ducha – Duch ne jako Absolutno, nýbrž jako odpověď člověka svému Ty. Duch je slovo. (M.B.s.34) – princip Já-Ty k vysvětlení vzniku a povahy institucí; státu, hospodářství a jejich řízení; odcizení mezi Já a světem.
Ještě i k tématům druhého dílu „bílé knihy“ si pokouším zachovat svůj ateistický postoj.
Téma 6 (další argumenty k tématu 3)
Rozpor mezi vývojem schopností lidstva užívat poznaných zákonitostí světa a životem člověka v duchu?
Buber dovozuje, že čím více má člověk věcí či vědomostí o procesech, jimiž popisuje svět (který má k dispozici, tj.svět Ono), tím méně mu zbývá síly, která mu umožňuje vstupovat ve vztah. To mi nehraje – s vědomím „rouhání se“ se ptám: jakou kvalitou se vyznačuje vztah primitivů, když jejich celá bytost je ochuzena o vědomí složitostí vnějšího i vnitřního vesmíru? Není jejich otevřenost vztahu tou jedinou silou, kterou disponují, na rozdíl od nás? Nerouhá se sám Buber rozlišováním kvality vztahu, když porovnává … muže ducha a ty nejtupější, kteří přece nějak prožili setkání, přítomnost – byť i jenom pudově a nejasně (M.B.s.44)?
Téma 7
Láska – metafyzický a metapsychický fakt, jejž city pouze doprovázejí (M.B.s.39, s.15)
To je vděčné téma, o kterém má každý své zkušenosti, a přitom není nutno zdůrazňovat substanciální význam. Takže jen připomínám zajímavé důsledky Buberova principu: obsahem instituce manželství je to, když si dva lidé vzájemně zjevují „Ty“ … city jsou různé, láska je jedna … City jsou něco, co „máme“; láska se děje. City přebývají v člověku, ale člověk přebývá ve své lásce. (Podobně: Řeč nesídlí v člověku, ale člověk má své stanoviště v řeči a hovoří odtud. Duch není v Já, nýbrž mezi já a „ty“ (M.B.s.34))
Téma 8
Překonání příčinnosti – osud a svoboda si jsou navzájem zaslíbeny (M.B.s.44)
Existují dva póly lidství (M.B.s.53): individualita - člověk v zajetí světa „Ono“, který sám sebe chápe jako subjekt (falešné já, negativní pól jako vyjádřeno předmětnou řečí u Machovce!); osoba – já ze základního slova Já-Ty, toto já neztrácí svou skutečnost, i když vystupuje ze vztahové události a ocitá se v oddělenosti a ve vědomí oddělenosti – zůstává v něm touha (síla) po stále vyšším, nepodmíněnějším vztahu, po dokonalé účasti na bytí (M.B.s.52) … kde vidí smysl a svobodnými činy naplňuje osud. … „Karman“ na str.45-46 snad Buber uvádí jen jako metaforu k objasnění rozdílu mezi osudem svobodné osoby a tíživou sudbou příčinnosti, které se nemůže zbavit individualita.
Závěr (díl třetí)
Nepopírám, že první dva díly „bílé knihy“ logicky (cha, cha) vyúsťují do dílu třetího, pro věřící jistě nejzávažnějšího (pro církve asi nejkontraverznějšího: G.W.s.38: Ačkoliv nebyl Buber otevřeně podezírán z hereze, nebyl patrně přijímán jako učitel pravé víry) – třetí díl je teologie, čímž mou „předmětnou řečí fyzikálního metalurga a ekonoma“ rozumím teorii víry. Buber víru v Boha nepovažuje za dar, který člověk má nebo nemá, mluví o obrácení k čistému vztahu, ke vztahu k věčnému Ty, … ze kterého se z jeho podstaty samé nikdy nemůže stát Ono (M.B.s.61). Buber, jenž zná tři sféry vztahu (M.B.s.80) – život s přírodou, s lidmi a s duchovními existencemi – zdůrazňuje, že v každé sféře těchto možností vztahu je patrný okraj věčného Ty.
Opět je mi velmi sympatické, že při vykročení k nejvyššímu setkání … není třeba odkládat smyslový svět, jako by byl světem zdánlivým. Není žádného zdánlivého světa, je pouze svět – který se nám ovšem jeví dvojím způsobem, protože náš postoj k němu je dvojí. Je jenom třeba skoncovat se zakletím odloučenosti. Není též třeba „překračovat smyslovou zkušenost“; každá zkušenost, i ta nejduchovnější, by nám mohla poskytnout jenom nějaké Ono. Ani není zapotřebí uchylovat se k nějakému světu idejí a hodnot, neboť takový svět se nám nemůže stát živou přítomností. (M.B.s.62)
Také se mi líbí, že jako „ateista“ nejsem tak úplně člověkem bez Boha, když Buber kritizuje „náboženského“ člověka: Kdo zná svět jako něco, z čeho je třeba mít užitek, nezná ani Boha jinak. Jeho modlitba je procedurou, jíž se zbavuje břemene; ucho, které ji slyší, je ucho prázdnoty. On – a nikoli „ateista“, který se obrací k Bezejmennému z noci a touhy, vyhlížeje oknem své komůrky – je člověkem bez boha (M.B.s.85).
Připomínám zájemcům o seminář, aby ses mi každý obratem ozval, pokud jsi tak ještě neučinil (stačí vzkaz na záznamníku), nejen abych Ti sehnal židli, ale taky abych promyslel spaní, kdo má spacák, tak sebou, co se týče jídla a pití, kdo má speciální dietu či chutě, tak sebou, kuchyně i otevřený oheň bude k dispozici, jinak v přilehlém hostinci s námi budou počítat.
Těším se na shledanou na semináři
Petr Maglia