Závěr ZPRÁVY z 7.semináře SFS_HB
Závěr – volba odborného garanta příštího 8.semináře, včetně předání insignií
Závěrem se účastníci nečekaně vzchopili, ujistili se navzájem, že se jim téma i seminář moc líbily, takže v tradici je třeba pokračovat volbou odborného garanta příštího setkání. Nestačil návrh nástupce od odstupujícího, dalšími návrhy zúčastněných vznikla čtyřčlenná kandidátka a tajnou volbou se svým tématem přesvědčivě zvítězil a
byl ustaven
Marek Tomeček odborným garantem
8.semináře SFS_HB r.2005
s názvem tématu – JAZYK A VÝZNAM
„Proc filozofie jazyka? Vedecke teze ci problemy jsou resitelne experimentalne, filozoficke nikoliv. Jsou vsak formulovany v jazyce, a proto k jejich "reseni" je uzitecne vedet, co presne znamenaji. A prave k lepsimu porozumeni filozofickych (a vlastne vsech) vet muze napomoci filozofie jazyka. K doporucene knize od J.L.Austina bych pro nenasytne zajemce jeste pridoporucil nenarocne prehledove Setkani s filozofy, Ved Mehta, Bratislava 1995 a prvnich tricet stran z knihy Filosoficka zkoumani, Ludwig Wittgenstein, Praha 1998.“, M.Tomeček, 16.9.2004
Petr Maglia
Příloha č.2 ZPRÁVY z 7.semináře SFS_HB
PRVNÍ INFORMACE k r.2005
8.seminář SFS_HB
termín: 29.7. až 30.7.2005
Téma: JAZYK A VÝZNAM
Odobrný garant: Marek Tomeček
doporučuje knihu:
John L. Austin: Jak udělat něco slovy.
Přel. kol. autorů pod vedením Jiřího Pechara. Praha, Filosofia 2000
Tomáš Marvan: SKUTEČNOST, KTERÁ MŮŽE BÝT CHAOSEM
Zkrácená recenze knihy (www.aluze.cz/2000_03/austin.php)
Příloha 2
John Langshaw Austin (1911–1960) bývá v příručkách uváděn jako ústřední postava takzvaného hnutí filozofie běžného jazyka…. Austin filozofii obohatil svou vlastní vizí vědeckého zkoumání přirozených jazyků, a ačkoli by jen těžko bylo možné obhajovat tezi, že Austin patří k nejvýznamnějším filozofům minulosti, jistě by se dalo tvrdit, že byl jedním z nejsamorostlejších. Byl také jakousi kultovní oxfordskou postavou své doby a jeho přednášky bývaly událostí – nepochybně též proto, že s oblibou a nevídanou péčí cupoval na kousky názory svých kolegů, a to i v případě, že byli v přednáškové síni osobně přítomni (tyto rysy Austinovy osobnosti líčí poutavě Ved Mehta ve své knížce Setkání s filosofy, Bratislava 1995).
…
Austinovým nejznámějším dílem je soubor dvanácti kratších přednášek Jak udělat něco slovy (How to Do Things with Words, 1962). Přednášky byly prosloveny v roce 1955 na Harvardu v rámci prestižní série „William James Lectures“. Jejich souhrnný název upomíná nejen na vlastní obsah knížky: Austin jím po svém vzdal hold právě Jamesovi, jednomu z otců-zakladatelů raného amerického pragmatismu. Obsahem přednášek je úvaha o tom, v jakém smyslu lze říci, že vyřčením nějakých slov nějak jednáme. Cílem takové úvahy měla být příprava na zformulování jakési obecné teorie lidského jednání, v níž by důležité místo zaujímala právě teorie jednání verbálního. Východiskem Austinových přednášek je jeho přesvědčení, že filozofové všech dob a vyznání nepřípustně redukovali užívání jazyka na jedinou funkci, totiž podávání popisů a konstatování faktů (tato myšlenka má samozřejmě své zjevné paralely ve Filosofických zkoumáních Ludwiga Wittgensteina.
…
Jeho snem bylo přispět k ustavení jakési nové vědy o jazyce (zmínku o ní nalezneme v jeho studii „Ifs and Cans“, in: Philosophical Papers, s. 180), která by zkoumala a třídila rozdíly v užívání jednotlivých termínů. Austin přitom bere termín věda vážně: její provozovatelé by měli postupovat v kolektivu a měli by ve svých výsledcích dospět ke konsensu. Jako předobraz této nové vědy snad mohou posloužit Austinem pořádaná „sobotní dopolední setkání“, kde mladí oxfordští filozofové (Warnock, Stuart Hampshire, Richard M. Hare, Patrick Nowell-Smith, Isaiah Berlin a další) probírali význam filozofických termínů – šlo-li například o termín „nástroj“, srovnávali jeho užívání v běžném jazyce s významem příbuzných termínů („nářadí“, „zařízení“, „aparát“, „pomůcka“ apod.; zajímavé zamyšlení nad Austinovou technikou jazykového zkoumání přináší Strawsonova přednáška „Filosofie: osobní pohled“, otištěná loni ve čtvrtém čísle slovenského časopisu Organon F). Vědeckost v Austinově pojetí je nicméně interdisciplinární – v textu narazíme především na podněty z právní teorie a lingvistiky. Austin ale nechápal svou práci jako pouhé zaznamenávání či oprašování již existujících rozlišení, domníval se, že stejně tak vytváří rozlišení nová. A říci, že Austin bral zkoumání jazyka jako cíl sám o sobě, znamená poodhalit jen půl pravdy. Je totiž třeba upozornit i na to, že chápal detailní zkoumání jazykového úzu jako nanejvýš vhodný předstupeň k řešení filozofických i vědních problémů a nástroj rozrušování některých běžně přijímaných dichotomií (například dichotomie mezi faktem a hodnotou). Pomůžeme-li si jeho vlastním vyjádřením, přirozený jazyk sice nemusí mít poslední slovo, ale měl by mít slovo první.
Austinovy analýzy také můžeme chápat jako výzvu ostatním filozofům. Ti by si totiž měli klást otázku, zda mohou své výsledky pokládat za spolehlivé, když nedosáhnou austinovské vytrvalosti a důkladnosti, která se jednak nesnaží zamlčet nejasnost situace, jednak se snaží brát v úvahu všechny možné faktory, které vstupují do hry (Austin tvrdí, že jednotkou zkoumání jazyka vždy musí být jen „celkový řečový akt v jeho celkové řečové situaci“). A jen málokterý filozof byl tak obezřetný vůči zbrklým a neúnosně obecným prohlášením některých svých kolegů – v této souvislosti jednoduše nelze odolat pokušení ocitovat Austinův výrok na s. 52: „A za každou cenu se musíme vystříhat přílišné simplifikace; o té bychom mohli být v pokušení říci, že je to u filozofů nemoc z povolání, kdyby v ní nespočívalo právě jejich povolání samo.“